Když hráč nedělá nic navíc, ujede mu vlak, přibližuje David Moravec slasti a strasti první konfrontační kategorie v životě hokejisty
Když začínal s hokejem syn autorky článku, prošel si nekompromisním výběrem již ve druhé třídě, neboť dětí bylo opravdu na rozdávání. Tedy už v sedmi letech zažil těžkou zkoušku psychiky a měl velké očekávání, zda uspěje a bude trenéry přípravky označen za jednoho z třiceti vyvolených, který může pokračovat v „hokejové třídě“. Psal se rok 2002. Tehdy byli hráči konfrontováni s konkurenčním prostředím od prvopočátku „hokejové kariéry“ a ruku v ruce si zvykali i rodiče.
Posuňme se o dvacet let a zeptejme se – Co současnost?
Hráčů je málo a celou žákovskou kariéru hrají všichni. Pocit jistoty místa v sestavě končí až s kategorií dorostu. Od letošní sezony u některých už v deváté třídě, tudíž ve věku, kdy k osobním trablům z dospívání a studijní budoucnosti přibude i hokejová kariéra. „Proč se nepozastavují, a to nejen hráči, ale i rodiče, nad neúspěchem v talentových zkouškách nebo přijímačkách na střední školu,“ ptá se redaktorka Davida Moravce, trenéra porubského dorostu a nečekajíc na odpověď pokračuje, „ale že se nedostane hráč do dorostu klubu, v němž doposud vyrůstal, je pro ně nepochopitelné?“
„Ono je pro rodiče těžké to pochopit,“ rozvíjí debatu šéftrenér mládeže HC RT TORAX Poruba, „protože přece jejich kluk tolik dřel! Ale to není o tom, tolik dřít, ale o tom, si to i zasloužit výkonem. Odvádět pro mužstvo, v čem je dobrý. Třeba blokovat střely a trenér pak ví, že může tohoto hráče postavit na oslabení. Hráč si tak našel svůj přínos pro tým, svou roli. Pokud to ale nedělá, tak nevím, jak to pro rodiče, jestli to vůbec jde, rozumně vysvětlit. Vždy bude zklamání a je to vlastně i přirozená reakce. Asi bych doporučil zeptat se někoho, komu věří, na názor. A začít o něm přemýšlet, případně připustit, že má trenér MOŽNÁ pravdu. Říkám možná. Nehledat v tom prostě jen to špatné. Bylo by fajn, kdy se na to chtěli podívat nestrannýma očima, kdyby přijali ty důvody. Ale to je těžké. A já chápu, že to je těžké. Přitom nikde ale není psáno, že se po roce nemůže hráč vrátit, když bude někde hrát. A takových případů je několik. Neříkám, že hodně, ale jsou.“ (Samuel Sobol je toho důkazem, z nedávné historie připomeňme například Jakuba Peslara, který hostoval v Orlové, aby se vrátil coby tahoun obrany A-týmu a následně coby asistent trenéra reprezentace žen!)
Dorost je již tvrdé konkurenční prostředí, kdy si klub vybere pro svůj záměr, cíl v soutěži, ty správné hráče klidně i z okolních malých klubů nebo si vyhlédne hráče i mimo region. Hráče, kteří mu zapadají do koncepce. Tak to prostě bylo, je a bude v každém hokejovém klubu. Letos se Porubě dokonce naskytla možnost mít v kádru ukrajinské hráče, kteří mají za sebou starty v reprezentaci U17. A upřímně, to je panečku konkurenční boj! Jenže kdyby v Porubě nebyli tito hráči, tak v tom konkurenčním boji o místo v sestavě dorostu by byl stejně pořád někdo nespokojený. A ruku na srdce, každý trenér by byl proti sobě i klubu, kdyby nevyužil angažovat, v jistém smyslu, kvalitní hráče. A nejen pro výsledky, ale také proto, že se obě strany mohou od sebe učit a navzájem si významně a výrazně pomoct.
„Ano, střetly se dva hokejové světy. Domácí kluci jsou naučení více dodržovat taktiku, systém a disciplínu. Jinak se extraliga dorostu hrát prostě nedá. A kluci z Ukrajiny přinesli do hry to své „mastěrstvo“, techniku a kvalitu zakončení a svůj talent. A když se to propojí a funguje to, potom je to samozřejmě úplně nejvíc,“ vysvětluje trenér porubského dorostu záměr angažovat kluky, s kterými je hodně práce i mimo led. „Pro ukrajinské kluky byla velký problém disciplína a dodržování systému. Především u jednoho z nich, ale postupnými kroky se vše urovnává tak, že si kluci k sobě našli cestu a už si dokáží občas něco říct jazykem toho druhého,“ přiznává nový člen Síně slávy.
Což ale nebylo hned. První zápasy sezony byly vítězné především díky ukrajinských klukům. Ale zápas od zápasu, kdo chtěl, viděl, jak se v týmu mění atmosféra. K lepšímu a kompaktnímu týmovému projevu. Gólově se přidala i většina českých hráčů a zklidnění emocí od legionářů bylo také znát. „Každý trénink přišla situace, kdy bylo možné klukům ukázat pozitivní pojetí jakéhokoliv problému. Nenadávat si vzájemně, ale povzbudit se, dostat do sebe sebevědomí a nebát se udělat chyby a podobně. Trvalo to dva a půl měsíce práce a výsledkem je, že VŠICHNI kluci pochopili, že SÍLA KOLEKTIVU JE NEJVÍC,“ říká s úsměvem a zadostiučiněním trenér Moravec.
Co tedy je za tou změnou herního projevu, že je tým už silný ve všech lajnách? „Některým našim i ukrajinským klukům je přirozené se před i po tréninku protáhnout, vyválcovat si svaly. Když to pozorovali ostatní kluci, začali to praktikovat také. Na oplátku se naučili dochvilnosti nebo nepoužívat mobil v šatně. Prostě se pozorují navzájem. Hlídají se a dokonce mají takovou svou přirozenou „policii“, když někdo dělá, co nemá. Samozřejmě se učí od sebe i na ledě. Dávají si navíc cvičení, a proto se posouvají všichni. Před tréninkem se rozcvičují s hokejkou a míčkem, na ledě jezdí změny směrů a tak dále. Ty dva světy splynuly v jeden.“
Všechny tyto nuance, maličkosti a práce trenérů s jednotlivci i mimo led vedly k historickému úspěchu porubského dorostu, který se poprvé pod hlavičkou RT TORAX za působení v Extralize nemusí potýkat s hrozbou sestupu. Dorost HC RT TORAX Poruba je mezi dvanácti nejlepšími! „Krásně se vše propojilo, vše si sedlo. Kluci ví, že toto ale není konečná. První cíl, být mezi nejlepšími, jsme dosáhli, ale chceme se dostat ještě dál a připravit se na playoff. Vnímají a ví, že nás čeká další stupínek za dosažením dalšího dílčího úspěchu. Kluci jsou trpěliví, pracují na sobě, někteří čekají na svou šanci a dostanou ji. Kdo ovšem v tréninkové píli poleví, tak v tomto konkurenčním prostředí to hodně, opravdu hodně pozná. Když hráč denně nedělá nic navíc, nepracuje na sobě a nežije spolu s týmem, tak mu tzv. ujede vlak,“ uzavírá povídání na téma konfrontace s konkurencí trenér dorostu a mládeže porubského klubu David Moravec.
