Mám co vracet rodině a vnoučatům, loučí se trenérská legenda Petr Trojan
Tento rozhovor bude o Vašem loučení se s porubským hokejem v roli znamenitého trenéra, ale na úvod převládá zvědavost, jak to vše vlastně začalo?
„Na své začátky si pamatuji úplně přesně – začal jsem trénovat na podzim roku 1989 ve Vítkovicích, kde jsem strávil deset let. Poté mě oslovil můj kamarád, tehdejší šéf Sarezy, Ing. Ivo Mocek, a přemluvil mě, abych šel do Poruby. Dlouho mě přemlouvat ale nemusel, ač jsem byl ve Vítkovicích spokojen, byla pro mě vždy Poruba srdcová záležitost, vždyť jsem zde i vyrůstal.“
Za všechna ta léta u porubského hokeje jste určitě narazil i na nějakého hokejistu, který Vám, byť to třeba nedotáhl ze sportovního hlediska zcela na vrchol, utkvěl v hlavě nejvíce?
„Za ty roky zde bylo hodně kluků, střídali se, byly silné a i slabé ročníky, prošel jsem od sportovních tříd po dorost, juniory až k mužům. Pamatuji si například ročník 88, který se výborně trénoval, což je generace Ondry Romana, která chtěla hokej hrát, navíc byli pokorní. Ale nerad bych na někoho zapomněl, v Porubě jsem strávil dvacet čtyři roků a poznal jsem opravdu hromadu výborných kluků.“
Když se řekne Poruba, který moment se Vám vytaví na mysl jako první? Co byl takový vrchol kariéry?
„To vím úplně přesně! Byl jsem u mužů a tehdy jsme v roce 2004 postupovali do první ligy, byl jsem na střídačce, hráli jsme s Brnem (pozn. barážové utkání s Kometou Brno (4:3p)) rozhodující zápas. A pro mě to byl neskutečný zážitek, atmosféra v hale, následná radost, že se to podařilo, o přestávkách hrála hudba, prostě už velký hokej. To bylo jedno z těch nej.“
Dokázal byste porovnat Porubu roku 1999 a Porubu roku 2023? Co vše se změnilo, počínaje mládeží…
„Hokej byl tehdy jiný, kluci byli pracovitější a více vtažení do hry, nyní je dost takových, kteří mají hokej za jeden z mnoha koníčků. Bohužel tomu nepomohlo ani systémové zrušení hokejových tříd, za což nemůže ani škola a ani klub, dnešní hokej se hraje podle ročníků, ne podle tříd. Takže už se ráno nemohou kluci sejít ve škole, jít na devět na trénink, vrátit se do školy a mít volné odpoledne, dnes se kolikrát nesejde odpoledne ani tým pohromadě, prostě je to jiné, ale já neříkám, že je to špatně…“
Celkově je dnešní hokejista atletičtější, z českého hokeje se stává spíše přímočařejší záležitost podobná kanadskému hokeji…
„Ano, ale opět je to dáno i dobou, ač před dvaceti lety už byly počítače, tak kluci sem tam na ulici šli a prostě si tam hráli, a ta ulice dnes chlapcům chybí, takže i všechny pohybové schopnosti. Nehaním to! Není to špatně, opakuji, je vše jiné.“
Co stálo za Vaším koncem? Vy a Petr Rambousek jste byli takové duo trenérů, na které jsme byli poslední dvě dekády navyklí…
„Já si už s tou myšlenkou pohrával dlouho. Moc toho dlužím vlastní rodině, už od roku osmdesát devět, kdy jsem začal trénovat, a máme rok dvacet tři, tak právě všechny svátky, soboty, neděle a i další dny jsem trávil s hokejem. Vnoučata odrůstají a moc mi to chybí. Všem okolo jsem říkal, že tato sezona je má poslední, dokončím deváťáky, dokončím VTM s olympiádou a tím uzavřu svou kariéru.“
Pomineme-li onen postup s A-týmem, jaké jsou vrcholy Vaší trenérské kariéry, převážně ty mládežnické?
„V Porubě jsem zažil krásné roky, například ročník, s nímž jsem procestoval Kanadu, byli jsme na AAA turnaji, byli jsme čtrnáct dní ve Finsku na turnaji, všechny ty zahraniční turnaje byly parádní, mohli jsme se porovnávat, jak na tom jsme. Vždy jsem narazil na něco, co mě strašně bavilo, co mě tu celou dobu drželo. Vrátím-li se k VTM, vždy mi to opět nabídli s dotazem, zda jsem si odpočal z minulé akce, byli jsme na třech olympiádách, na turnaji Selects v Rize, vše to byly top akce, nad úroveň klubu. Ale kvůli tomu jsem to nedělal, v Porubě jsem byl moc rád. Kluky jsem měl pod dohledem: škola – hokej, škola – hokej.“
Co byste vzkázal svým následníkům k jejich práci, která je čeká, a nyní už definitivně bez Vás?
„Ať to dělají rádi, ať na tréninky chodí rádi. Je ve své podstatě jedno, jestli se vyhraje nebo prohraje. Jsou to děti, které si mají hlavně zahrát hokej. Děti má těšit chodit na trénink, do Poruby, těšit se, že se něco naučí. Vždyť hokej je u nás nejpopulárnější sport. Když se jim budou věnovat, děti jim to vrátí.“
Uvidíme Vás ještě na zimáku, navštívíte zápasy Poruby?
„Určitě přijdu! Zajímá mě dorost, jestli se v něm někdo z devítky chytí, na muže jsem chodil pravidelně, jen se někdy překrýval s tréninky. Bavil jsem se o tom i s panem Hinnerem, rád budu chodit. Na hokej jsem nezanevřel, ale zjistil jsem, že musím po těch třiceti čtyřech sezonách něco vrátit rodině.“
A já bych Vám rád jménem klubu poděkoval za vše, co jste pro klub odvedl s pro Vás typickým úsměvem na tváři.
