ROZHOVOR: Kluci na sobě pracovali, zlepšili se individuálně i týmově, pochválil dorostence trenér Potěšil
Zhruba před rokem jste se, coby trenér juniorky, dověděl, že přebíráte po Davidu Moravcovi dorost. Překvapilo Vás to?
Kolem 20. března mi pan manažer oznámil, že budu trénovat dorostence. Do té doby jsem si skládal na další sezónu juniorku a byl jsem tím trošku překvapen. Druhé překvapení přišlo, když jsem zjistil, že v týmu jsou pro další ročník jen čtyři hráči, z toho dva ještě odešli do Vítkovic. Zůstal jen Matěj Planka a Jakub Žídek.
Takže jsem rychle sháněl hráče, což v tu dobu nebylo jednoduché. Ti, co jsou na extraligové úrovni, už byli osloveni jinými týmy. Uspořádali jsme jednodenní kemp a vybrali na něm kádr 30 hráčů vesměs z krajských soutěží dorostu nebo 9. tříd.
Začal jste tedy tvořit a žít „Hokejový zázrak v Porubě“…. Pro kluky to musely být hodně náročné tréninky?
Krajské soutěže jsou, když to řeknu trochu nadneseně, dobrovolný koníček a extraliga je vpodstatě řehole. Kluci, co chtěli zůstat, se nějakým způsobem sžili s extraligovými podmínkami. A musím říct, že prvním jejich úspěchem byly letní svazové testy.
Po měsíci a půl intenzivních tréninků se všichni vešli do jejich limitů. Pro nás trenéry byl malinký úspěch kluky přesvědčit, že ta dřina k dobrým výsledkům prostě patří.
Suchá příprava je ale jedna stránka úspěchu. Jak kluci vypadali na ledě?
Tvoření finálního týmu přišlo v srpnu v přátelských zápasech. Bylo znát, že kluci hráli nižší soutěže, kde se hraje stylem: kde puk, tam všichni. Což nemyslím špatně. Pracovali jsme s tím, co jsme měli. Byl jsem tím trochu frustrován, ale věřil jsem, že to nějak půjde. Obranu jsme měli celkem stabilní, útok jsme skládali, jak to šlo.
Jedna obranná dvojce byla z Havířova, druhá z Frýdku-Místku a třetí tvořil Matěj Planka s Pavlo Bjeljajevem, který hrál v Polsku devátou třídu. Útoky, tam byl stabilní první, kde si Žídek rozumněl se Sochou a dobře k nim zapadl Šebesta z Vítkovic. V přípravných zápasech jsem si v Šumperku vyhlédl ještě Samuela Vogla. Chtěl jsem totiž mít mužstvo fyzicky na úrovni, co se týče somatotipu výška váha.
Přátelské zápasy vypadaly z naší strany docela dobře, jenže to bylo zavádějící. Protože třeba Vítkovice, kde jsme vyhráli, a jiné silné týmy, zkoušely mladší hráče. Nehrály v plné sestavě. Do ostrých zápasů extraligy už samozřejmě postavily to nejsilnější, co měly.
Rozjelo se soutěžní období a body jste sbírali sporadicky, resp. jen z nerozhodných zápasů.
V ostrých zápasech byl vidět handikep našich hráčů. A byl opravdu velký. Řekl jsem si ale, že když máme 27 zápasů, je to relativně dost času to mužstvo nějakým způsobem zformovat a dát mu tvář. Začali jsme pracovat hlavně a zejména na obraně. První zápasy ukázaly, že nemůžeme hrát otevřený hokej. Výsledky 0:8, 0:9 toho byly důkazem.
Před dobře chytajícími gólmany, kteří byli velkou oporou – Skoumal přišel z Vítkovic a Pernica chytal v Opavě – jsme vytvořili systém hry. Což vyžadovalo i ode mne hodně trpělivosti. V krajských soutěžích se s nějakou taktikou kluci vůbec nesetkali a potřebovali čas ten systém vnímat. Zaměřili jsme se v trénincích na organizaci hry a osobní zodpovědnost, detailní věci ve hře a tím jsme se přibližovali lepšímu hernímu projevu.
V závěru základní části soutěže jsme už hráli dobrá utkání, byť jsme prohrávali o gól dva tři. Ale hra už nějak vypadala. Hlavně v defenzivní činnosti. Teprve po měsíci dvou jsme se zaměřili na útočné pásmo. I tak jsme sílu v ofenzívě moc neměli.
Čím si to vysvětlujete?
Dát gól, s tím se hráč musí narodit. Nejde to jen tak lehce natrénovat, to se musí i umět. Kuba Žídek to v sobě má, ale sám to nemohl táhnout. V půlce první části sezóny jsme získali v Třince Adama Richtera, který má slušnou koncovku. V zápasech jsme se už dokázali udržet v útočné třetině, vytvářet si šance a dostávat se do přečíslení. A střílet z jedničky. To byl náš velký problém. Dokázat vystřelit z první, rotovat v pásmu a být pořád v pohybu. Tyto věci postupně docházely a v nadstavbě, kdy šlo o jeden jediný cíl, se všechna dřina fyzická i psychická zúročila.
To bezesporu. Vždyť z 27 utkání základní části získali dorostenci jen 10 bodů, v nadstavbě odehráli 18 zápasů se ziskem 26 bodů. Obrovský ofenzivní progres…
Hned první zápas s Přerovem, který skončil výhrou 5:0, byl zlomový. Hlavně v psychice hráčů. Plnili, co měli a dostali odměnu v počtu vstřelených gólů a navíc žádný neinkasovali. Navíc doma!
Nadstavbu jsme odehráli výborně herně i výsledkově. Byť jsme prohráli o gól v Budějovicích, na Spartě nebo Slavii, tak to byla vyrovnaná utkání. A to i přesto, že jsme na ty zápasy jeli s velkou marodkou nebo bez tří distancovaných hráčů.
Myslím, že vzrůstající herní výkonnost jsme potvrdili v samém závěru nadstavby, kdy jsme posledních pět utkání hráli a vyhráli v kompletní sestavě. A dali v těch odvetách se Spartou, Slavií, Motorem, Kladnem a Plzní 21 gólů!!! V základní části jsme dali ve 27 zápasech jen 38…
Výkonnostní posun se projevil i v konečném plusovém skóre 45:43. To hovoří i o tom, že jste měli čtvrtou nejlepší obranu. Když pominu výkony gólmanů. O nich se zmíníme později.
Je to tak. Z 10 týmů nám patří 4. místo v počtu inkasovaných gólů. Za první trojicí Sparta, Zlín, České Budějovice. A plusové skóre? To samo o sobě hovoří o markantním osobním progresu hráčů. Hodně a hlavně v myšlení. Kluci pochopili, že v týmu má každý svou roli.
Věřil jsem a později věděl, že u kluků nastane posun, což se ukázalo v druhé polovině soutěže. Závěr sezóny byl fantastický a musím před týmem smeknout. Užili si to nejen kluci, ale i my trenéři.
„Přiznám se, že za skoro dvacetiletou trenérskou kariéru, kdy trénuji kategorie dorostu a juniorky a pohyboval se vesměs v horních patrech tabulek, jsem nezažil tak psychicky náročnou sezónu. Ovšem výsledek, a nemyslím teď udržení extraligy v Porubě, ale jak a kam se všichni kluci v týmu svou pílí posunuli, je pro mě jako bych vyhrál titul. S těmito kluky to je pro mě obrovský trenérský úspěch.“
Po těchto slovech bychom mohli rozhovor ukončit, ale ještě se vrátím k nadstavbě. Byla úspěšná v mnoha směrech. Lepší bruslení, dávání gólů v oslabeních nebo výborná obranná hra.
Nechávali jsme hrát širší kádr a tak trochu improvizovali, abychom věděli, až půjde o všechno, kdo je schopný hrát pod tlakem. Tréninky jsme měly zaměřené na kondici a obranné pásmo, aby kluci nepouštěli střelce mezi kruhy a nepouštěli je ani do slotu. Hodně jsme bruslili, což se projevilo v druhých polovinách zápasů. Se soupeři jsme drželi krok, nepropadali herně. Což říkali i trenéři soupeřů, že takové zlepšení nečekali. Největší pochvalou byla otázka Hradeckých trenérů, zda jsme přijeli s jiným týmem. První utkání u nich jsme prohráli 0:9, ve druhém to v 50 minutě bylo o gól. Sice jsme i tento zápas prohráli, kluci ale od nás slyšeli pochvaly.
Úspěšná nádstavba byla i díky tomu, že kluci, včetně gólmanů, změnili myšlení. Ano snažili se vynikat individuálně, ale na prvním místě byl tým. Hodně se posunuli v hokejovém myšlení, blokovali střely, dávali góly v oslabení, a když se podíváte na výsledky, vpodstatě jsme neprohráli žádný ze čtyř utkání, která se prodlužovala. Což se nám v základní části stalo jen dvakrát z osmi zápasů.
Zmínil jste organizaci hry v obranném pásmu. To asi vedlo i k tomu, že Skoumal i Pernica měli výbornou úspěšnost. Šlo na ně sice hodně střel, ale moc gólů nedostávali. Hlavně Mathias Skoumal…
Ten byl základním kamenem úspěchu. Ale musím vyzdvihnout i Pernicu, který neměl jednoduchou pozici. Domácí výhra s Kladnem byla vlastně jeho zásluha. Šel do brány za stavu 1:4 a nakonec jsme vyhráli 5:4 v prodloužení. Druhý den vychytal Plzeň, což byl důležitý moment sezóny. I on změnil mentální nastavení, a pokud byl v bráně, byl stejná jistota jako Skoumal.
Jak už jsem říkal, kluci přišli z krajských soutěží, přistoupili na naše podmínky, pracovali na sobě, zlepšili se v dovednostech a hlavně… věřili si. Odměnou jim pak byly zápasy se Spartou, Slávií nebo Motorem či Duklou. V životě si s nimi už nemusí zahrát. Budu se opakovat: jsem na kluky nesmírně pyšný.
