Chceme hrát hokej a pomoci Porubě dostat se do extraligy, shodují se Jakub Kaleta s Martinem Csomorem
Oba začínali s hokejem v útlém věku. Martina Csomora přivedla na zimák maminka dokonce už ve třech letech. Chodíval se dívat na bratrance a tolik jej to táhlo na led, až začal i on pravidelně docházet na tréninky. Jak sám prozradil: „Od začátku jsem věděl, že už žádný jiný sport nechci dělat.“ V přípravce se sešel s pětiletým Jakubem Kaletou, kterého přivedlo na zimák vítězné Nagano. „Po pěti trénincích jsem to chtěl zabalit, ale pak mi hokej přirostl k srdci a od sedmi let vím, že nic jiného dělat nechci“, prozradil současný kapitán starších dorostenců.
Od přípravky se musí hokeji obětovat spousta času na úkor jiných lákadel, která život přináší. Jak s nadsázkou řekl Jakub: „Díky tomu, že jsem trávil čas na zimáku, byl jsem ochuzen o kolektivní kouření v parku nebo pití alkoholu.“ Ale Martin si není vědom toho, že by byl kvůli hokeji o něco ochuzen. Jeho světem je led mezi mantinely a střílení branek. Na druhou stranu kromě toho, že se naučili bruslit a střílet góly získali mnohem víc.
Jak oba potvrdili, v kolektivu získali mimo fyzičky i psychickou odolnost, určitou seberealizaci a v neposlední řadě samostatnost a zdravé sebevědomí. A Jakub přidal: „Zážitky z mnoha turnajů a spoustu kamarádů, parťáků.“ „A vím, čeho chci v životě dosáhnout a co můžu od života čekat,“ dodal Martin, který si v patnácti letech vyzkoušel, jaké to je starat se sám o sebe daleko od domova. V létě přijal nabídku od Komety Brno, kde strávil většinu letní přípravy. „Nabídli mi skvělé podmínky, tak jsem to šel zkusit. Hokejově bylo všechno fajn. Ale organizačně nedodrželi, co slíbili. V tom, že jsem tam byl bez rodičů, problém nebyl. Dovedl jsem si poradit. Nebyl jsem spokojený se zázemím, tak jsem se rozhodl vrátit do Poruby,“ popsal Martin Csomor proč ukončil misi v extraligovém týmu.
„Dalo by se to překonat, zatnout zuby, ale rozhodl jsem se vrátit tam, kde to znám, kde je v kabině dobrá parta a kde můžu pomoct svému klubu postoupit do extraligy a příští sezónu být doma a zároveň hrát nejvyšší soutěž,“ doplnil porubský talent. Nechtěl za každou cenu působit v klubu, kde mu to nevyhovuje. Nechtěl se zařadit mezi mladíky, kteří v top týmech nastupují ve čtvrté formaci nebo čekají mezi náhradníky trpělivě na svou šanci. Kterou však nemusí nikdy dostat. Chtěl hrát hokej, tak jej hraje tam, kde je prospěšný, kde se může hokejem bavit.
Podobně, vlastně stejně se rozhodl i Jakub Kaleta. Vrátil se „domů“ do Poruby z Vítkovic, kde odehrál i pár extraligových zápasů. Proč se rozhodl z vlastní vůle opustit výkladní skříň hokejového dorostu? „První důvod byla škola. Vyšší soutěž zabere více času a školu jsem nestíhal. A u mě je škola na prvním místě, až pak je hokej, protože je malá pravděpodobnost, že mě bude živit, spíš to bude hlava. A druhý důvod je, že jsem nedostal takový prostor na ledě, jaký jsem očekával. Jsem hráč, který chce být na ledě, který chce hrát hokej a ne čekat na šanci a urvat nějakých pět minut za zápas. Proto jsem se rozhodl jít tam, kde mě potřebují, už jsem nechtěl vysedávat na střídačce.“ Z dalších Jakubových slov by měl radost trenér Plzně a známý psycholog Marian Jelínek. „Už dávno jsem shodil růžové brýle, NHL je pěkný sen, ale mě hokej baví a je mi jedno, kde a za jaký tým jej hraju. Hlavně, že pomůžu týmu. A teď chci pomoct své Porubě dostat se do bojů o extraligu.“
Mnoho kluků se hodlá prosadit v extraligových týmech a jsou ochotni obětovat cokoliv. Šidí školu, denně se perou o místo na ledě. „Někteří si myslí, že těmi hokejisty budou. Můžou se o to pokusit, to jim nikdo nemůže vzít. Školu odloží na vedlejší kolej, pak je otázka, jestli se jim to do budoucna vyplatí. Ale to se vyplatí možná jednomu ze sta,“ řekl Jakub Kaleta. „Víte, někteří kluci se bojí říct, že jim něco vadí. Trpí, že nehrají tolik času, kolik by si přáli nebo kolik jim slíbili, přesto zůstávají dál v týmu, kde se necítí v pohodě,“ prozradil svůj postřeh Martin Csomor.
Každý malý hokejista od přípravky sní o tom, že jednou bude slavným hokejistou. Brzy zjistí, že cesta za vysněným snem je hodně trnitá a není vůbec jednoduchá. K hokejovému umění je totiž nutno přidat i trpělivost, odhodlání a mít v pravý čas správná rozhodnutí. A pokud sen náhodou nevyjde v patnácti, ve dvaceti, může vyjít v pětadvaceti. Stačí mít hokej rád, bavit se hrou a přijmout vše co přijde, tak jak to je. Šance na úspěch je vždycky, i když se zdá, že musíte udělat krok zpátky.
