ŽÁKOVSKÉ OKÉNKO: Výsledky v žákovských kategoriích pohledem trenérů
Trenéry mládeže jsme požádali o jejich názory, co především u hráčů sledují, co považují za důležité, jak své hráče motivují, ale také jaký vnímají rozdíl v mládežnickém hokeji mezi minulostí a dnešní dobou.
Hlavní trenér mládeže HC RT TORAX – David Moravec:
V mládežnických kategoriích by určitě neměly být výsledky to nejdůležitější ani mezi trenéry ani u rodičů. Jako trenér se snažím maximálně držet současných obecných praktik a doporučení, a to jak v oblasti motivace, tak v oblasti hodnocení hráče. Zaměřuji se především na tzv. herní činnosti hráče jako je vedení kotouče, přihrávka, zpracování přihrávky, střela, u menších dětí to může být i např. střídání na pokyn trenéra apod. Ve své trenérské praxi s hochy neprobírám primárně výsledky, a to ani u dorostu. Když například vyhrajeme zápas 10:1, tak kluky samozřejmě za výsledek pochválím, ale v zásadě se jim snažím především vysvětlit, jaké prvky se ve hře povedly, v jakých se nám naopak moc nedařilo. Konkrétní výsledek je důležitý, ale nesmí být jediným měřítkem. Primárně chci hráče naučit vnímat hru v každém jejím okamžiku, tak aby dílčí herní činnosti vnímali a dobře je praktikovali. Toto přinese radost ze hry a společně potom i ty výsledky. U tohoto principu je jedno, jestli se jedná o páťáky, osmáky nebo dorostence a jestli se jedná o hráčsky vyspělejšího nebo slabšího hráče.
Každému dítěti dá mnohem více – než sledování počtů gólů a asistencí, když ho trenér pozitivně povede ke zdokonalování jeho hráčských činností a dovedností. Takovéto vedení se nedá samozřejmě dělat univerzálně hromadně. Například při tzv. „střelbě z první“ – hráče, který ji ještě spolehlivě nezvládá, vedu k tomu, jak se ke střele postavit, a pochválím ho, když vystřelí, a vůbec mi nevadí, když netrefí bránu. U hráče, který již postoj zvládá a vystřelit umí, se samozřejmě nespokojíme s tím, když netrefí bránu, a vedeme ho k tomu, co udělat jinak, aby ji začal trefovat. Trenér musí vnímat každého hráče jako individualitu s různým aktuálním stavem hráčských dovedností. Musí umět najít u každého pozitiva a pozitivní kritikou ho vést ke zlepšování.
Samozřejmě každý má svůj strop schopností, a ne všichni mohou dojít na vrchol. Mnohým se to nepodaří, ale to přece nevadí. Když prožijí své dětství v klubu mezi spoluhráči, kteří jsou pozitivně vedeni ke zdokonalování, a ne hodnoceni strohými plusovými-mínusovými body, tak budou mít minimálně pěkné vzpomínky na své dětství a bezva partu. A třeba je jejich jiný profesní život k našemu klubu přivede zpět obloukem – budou např. naším marketingovým partnerem nebo se u nás uplatní jako trenéři či k nám přivedou na trénink své děti atd.
Rodiče by opravdu neměli nijak vážně probírat výsledky a bodové aktivity svých dětí. Mnohem důležitější je sledovat jejich herní činnosti a vést je k tomu, aby je hra bavila a užily si ji. Pochvalme je za výsledek, pochvalme je za gól, ale mnohem více je chvalme za to, jak se zlepšují.
Nejmenší kluky a holky má na starost Jiří Trembáč (hlavní trenér přípravky, děti do 2. třídy):
U nejmenších dětí, které mám na starost, je sledování výsledků a počítání gólů nesmysl. V posledních pěti letech se naštěstí toto snaží eliminovat přímo i svaz hokeje. Letos došlo i ke změně, kdy pro zápasy přípravek zmizely z hřiště úplně počítadla. Děti si samozřejmě přibližně výsledek dopočítají, když je ale zápas gólově vyrovnanější, tak se klidně radují obě strany, a to je přece pro děti důležité, aby je hokej bavil a měly radost ze hry samotné. Jako trenéři nikdy s hráči neprobíráme detailní výsledek, kdo kolik dal gólů apod., ale diskutujeme, co se nám dařilo a v čem se nám naopak vedlo méně. Děti stejně za chvíli na výsledek zapomenou a za pár minut po zápase mají své jiné dětské „starosti“. Bylo by fajn, aby k tomu podobně přistupovali i rodiče a spíše s dětmi probrali, co se jim na hře líbilo.
Rodičům se snažíme vysvětlovat naši koncepci. U tak malých dětí se výsledky nepřibližujeme ligovým klubům jako jsou Vítkovice, Třinec apod. Ale i na tréninku a stejně tak během zápasu s dětmi pracujeme jinak a jsme přesvědčeni, že správně. Do většiny nácviků i v zápasech jim dáváme určitou volnost a prostor pro jejich kreativitu – jejich vlastní zapojení hlavy. A teprve následně si řekneme, co je dobře a co špatně. Je přece divné, když šestiletý kluk stojí na hřišti na přesně určeném místě a v přesné situaci, co mu nadiktoval trenér. Jakmile se od taktické pozice odchýlí, už ho trenér „rovná“. Ano, nese to sice góly, ale ty děti tomu nerozumí a chybí jim volnost, schopnost vlastního myšlení a rozhodování. To je styl, který u dětí rozhodně v našem klubu nechceme praktikovat. Rodiče často při zápase porovnávají 2–3 nejlepší protihráče s celým naším týmem a tím hodnotí celou koncepci tréninků.
Uvědomme si, že Přípravka je od slova každého připravovat, ale rozhodně ne dětem cokoli direktivně nařizovat nebo diktovat. Jako trenéři od dětí vyžadujeme především koncentrovanost a snahu o pohotové reagování. Chceme, aby hráli všichni, momentálně lepší i momentálně horší, ale všechny děti se musí na hru soustředit, musí vnímat i okolní podněty – pokyny rozhodčích, pokyny na střídání apod. I s tímto soustředěním nám mohou rodiče na pozadí pomoci. Musíme mít neustále všichni na mysli, že hokej v téhle kategorii je především zábava.
Starší děti (hráče 3. a 4. třídy) má na starost Petr Rambousek:
Každý trenér chce samozřejmě vyhrávat, ale nesmí to být za každou cenu. Nemělo by to být na úkor toho, že bych jako trenér například nasazoval do zápasů pouze nejlepší hráče na úkor slabších. Všichni by měli v žákovských kategoriích dostat přibližně stejný prostor na ledě, aby se každý mohl zdokonalovat a získávat zkušenosti. Já osobně dávám přednost zvýšení hráčských dovedností i u slabších hráčů. Když jsme např. v zápase žáků vedli jen o jeden gól a soupeř hrál power play, poslal jsem na led třetí pětku slabších hráčů, protože na ně normálně ve střídání přišla řada. Byl jsem si vědom, že výsledek nemusí vyjít. Ti hoši z třetí pětky to nakonec ubránili. Bránit proti power play by přece měl umět každý a kdy jindy by si to ti slabší hoši měli vyzkoušet?
V žákovských kategoriích by měl dostávat prostor každý. U každého hráče se jeho hráčské činnosti zlepšují různě rychle a v různých cyklech. Ten, kdo je v devíti letech například výborný, může být ve třinácti letech jen průměrný a jiný slabší hráč zase naopak výborný. Někdo na tom může být zdravotně jinak, jiný může ztratit zájem apod. Nikdo neví, kde ta mozaika každého hráče dojde až do toho sedmnáctého roku, kdy se teprve rozhoduje o profesionální kariéře.
V porovnání s historií… Např. před 45 lety nás v hokejové třídě bylo 25 dětí čili hráčů. Ostatní, i šikovní, kteří nebyli vybraní, v deseti letech skončili. Dnes se dětí do hokeje hlásí podstatně méně a berou se prakticky všichni. Zní to blbě, ale proto je hokej v dnešní době otevřený pro daleko větší počet dětí. Dnes se k hokeji dostane každý, kdo jej chce hrát. Ale paradoxně je o něj menší zájem. No a často se ještě stává, že dítě, které se na ten hokej dá, tak většinu tréninků ani zápasů na něj nemá chuť. Chuť a zápal je podstatný pro celou hru a důležitější než dávat góly. I ten, který něco ještě úplně neumí, tak pokud má zápal a chuť do hry, tak se snadno herně vyrovná tomu, kdo umí více, ale chybí mu jiskra.
Jedním z trenérů žákovských kategorií je Petr Trojan (5. a 7. třída):
Ohledně výsledků je důležité, o jaké konkrétní věkové kategorii se bavíme. Od páté třídy, kdy se již vedou tabulky jednotlivých soutěží, je samozřejmě potřeba do určité míry na výsledky hledět. Dětem tím končí období, kdy si jen tak hrají. Samozřejmě se projevuje, kdo kolik toho aktuálně herně zvládá, ale také, kdo je jak pro hru zapálen. Kdo se chodí na tréninky a zápasy jen bavit a kdo se o výsledek tzv. porve. Nicméně všechny děti jsou soutěživé, každý chce vyhrávat. Z pohledu trenéra nevnímám výsledek jako nejdůležitější, ale určitě také hraje určitou roli v hokejové výchově dítěte. Přece nemůžeme děti trénovat s pocitem, že mi i jim má být jedno jestli vyhráváme nebo ne. Když nějaký hráč nedá třeba celou sezónu gól, tak my po něm samozřejmě nijak nekřičíme, nijak mu to nevyčítáme. Je ale podle mě současně dobře, když ho to samotného trápí. Kdyby mu to mělo být jedno, tak přece nebude mít ambici vůbec se zlepšit. Přece jen s tímto pocitem může hrát dále a chtít se zlepšit.
Co se týče rodičů, tak samozřejmě chápeme a je zcela logické, že také chtějí vyhrávat. Sami tomu ale mohou výrazně pomoci mimo naše tréninky. Dnešní doba je plná elektroniky, různorodých kroužků apod. Dítě, které chce hrát hokej na úrovni, se musí hýbat a musí mít pro hokej i určitý prostor. Pokud doma jen sedí u televize nebo elektroniky, nejde si s kluky zahrát ven s míčem anebo stihne za týden pět jiných dalších kroužků od keramiky, zpěvu přes další dva sporty, tak se rodič nemůže divit, že se hokejově neposouvá stejně jako kluk, kterému nechybí přirozený pohyb, ve volném čase si třeba zajde zabruslit a hokejem „žije i myšlenkově“.
S ohledem na sledování a dosahování výsledků se často odkrývá i problém častého přestupování dětí do jiných klubů. Toto vnímám, že je primárně vyvoláno rodiči a jejich pocitem, že když dá dítě do extraligového klubu, tak z něj bude automaticky špičkový hokejista se spoustou vítězných utkání. Ano, těch vítězství asi bude mít více, ale to, že bude špičkový hokejista, mu vůbec nezaručuje. Je to především o zájmu toho dítěte, o jeho chuti hrát, jeho úsilí trénovat a ty tréninkové postupy mu tady dáváme stejné jako např. ve Vítkovicích. Naopak u nás má dítě v ročníku větší prostor pro hru i trénink. Je nás méně a všichni tak dostanou více prostoru jak v tréninku, tak v zápase. Přecházení kvůli výsledkům je u žáků naprosto zbytečná ambicióznost. Všichni hrají stejnou soutěž a je to právě o tom prostoru mít možnost hrát. Má to smysl až v momentě, kdy může hrát jinou, vyšší soutěž, a to se týká až dorostu.
