André Niec: Mistrovství světa je něco velkého a výjimečného
„Rozdíly v pravidlech jsou velmi zásadní. V inline hokeji není takový offside, jako v ledním hokeji, protože na hrací ploše nejsou modré čáry, tudíž se tam nesmí nahrávat přes červenou čáru. Velký rozdíl je také v tom, že se moc nehraje do těla. Hraje se čtyřikrát dvanáct minut, tresty jsou devadesátivteřinové a hraje se čtyři na čtyři.“
Jak moc je obtížné přejít po náročné sezóně z hokejových bruslí na brusle inlinové? Je v tom takový znatelný rozdíl?
„Je to velký rozdíl, protože na kolečkových bruslích se nedá zabrzdit tak dobře, jako na bruslích pro lední hokej. Například někdo udělá kličku, na ledě zastavit můžeš, ale na těch kolečkových bruslích zastavit nemůžeš, jedeš dále a nějakým způsobem nakonec zabrzdíš, spadneš, nebo uklouzneš. Je to nebezpečné třeba i na třísla.“
Na letošním MS v inline hokeji hraném v sousedním Slovensku jste reprezentoval celek Rakouska. Překvapila Vás tato nabídka reprezentovat naše jižní sousedy?
„Já jsem vlastně rakouský občan, mám dvojí občanství, rakouské i české. Už jsem reprezentoval Rakousko na mistrovství světa 2002 v Německu. Je to pro mě velká čest, protože jsem to vůbec nečekal. Oni mi vlastně zavolali až poslední den před mistrovstvím a řekli mi, že mám přijet. Ptali se také v Sareze zda mě pustí. Mluvil jsem s panem trenérem Vavrečkou i panem Fabiánem. Pan Vavrečka říkal hned, že není problém, abych jel a že to je šance, které musím využít. Pan Fabián měl trochu strach, abych se nezranil, protože je to hodně nebezpečné. Za chvíli začíná sezóna a já jsem byl na operaci kolena, tak měl asi strach ať se mi zase něco nestane. Všichni mi říkali, že mám do toho jít a mám si to užít.“
Uvědomujete si, že jste jediným seniorským hráčem Sarezy Ostrava, který startoval na tak významné události, jakou je mistrovství světa?
„O tom jsem ani nepřemýšlel. Já jsem jen rád, že mě tam pozvali. To mistrovství světa je něco velkého a výjimečného. Máte tam mnoho přátel. Třeba v týmu USA jsem měl kamarády, se kterými jsem hrál, když jsem byl v Americe, takže jsme si povykládali, zašli na pivo atd. I ve Švédském týmu jsem měl několik známých a také Češi tam měli např. Aleše Hemského, Karla Rachůnka, Petra Tenkráta, Michala Broše..Bylo tam hodně moc velkých hráčů.“
Jak na to reagovali spoluhráči v kabině? Podporovali Vás, nebo spíše jen záviděli?
„Závist tam určitě žádná nebyla. Kluci jen záviděli, že mám volno (smích). Robert Najdek mi popřál všechno nejlepší, řekl mi ať si to užiji a zamakám. Všichni kluci mě podporovali a popřáli mi všechno nejlepší.“
Rakousko, které jste reprezentoval, nakonec nedosáhlo příliš dobrých výsledků. Pět zápasů, pět proher, konečné 8. místo a děsivé skóre 10:48. Jak byste zhodnotil vystoupení rakouského celku na Mistrovství světa?
„Já si myslím, že jsme tento rok měli asi nejmladší tým, což byl asi největší problém. V prvním zápase se Slovenskem jsme do toho dali všechno a prohráli jsme 4:6, navíc šestý gól padl až v poslední minutě do prázdné branky. Domnívám se, že jsme mohli mít lepší výsledky, ale naší nevýhodou bylo, že jsme byli tak mladí a měli jen tři lajny, které mohly táhnout. Všechny ostatní týmy hrály se čtyřmi lajnami, tak možná už nám poté docházely síly.“
Takže myslíte si, že zápas se Slovenskem byl pro psychiku a vývoj v dalších střetnutích klíčový?
„Musím říci, že nás hodně srazil. Čekalo se od nás více, protože v loňském roce jsme skončili na světovém šampionátu čtvrtí a porazili jsme velké země jako je Amerika a Česko, ale tentokrát to bohužel nebylo ono.“
I přesto, že jste nastoupil ve všech pěti odehraných zápasech, tak jste se střelecky příliš prosadit nedokázal, dal jste jen jedinou branku v zápase s Američany. Přitom jste patřil k nejčastěji střílejícím hráčům v týmu. Čím si myslíte, že to bylo způsobeno?
„Problémem bylo, že jsem hrál asi s nejmladším klukem v týmu, kterému bylo teprve 18 let. Trenér mi před mistrovstvím světa řekl, že budu hrát s ním a že ho budu muset trochu potáhnout, protože jsem byl vlastně druhým nejstarším hráčem v týmu. Naší prací byla především defenzíva. Měli jsme šance, ale nedali jsme je, navíc gólmani chytali velmi dobře (smích).“
V Rakouském týmu jste se potkal s několika bývalými hráči z celku Vienna Capitals, což Vám určitě také pomohlo. Jaké to je zahrát si po dlouhé době se známými hráči z bývalého celku? Jste spolu ještě stále v kontaktu?
„Ano, potkal jsem se s bývalými hráči z Vienna Capitals. Byl tam např. Mario Altmann a Christian Dolezal. Oni vlastně hráli taky tady před dvěma lety v Kravařích proti Sareze. Musím říci, že jsem byl moc rád, protože už jsem je dlouho neviděl. Dobře jsme se pobavili, mluvili jsme především o tom, co se děje v Rakousku. Tam je vlastně ten bodový systém, který kazí celou ligu. Ligu hrají prakticky už jen cizinci, Kanaďané, Američani a domácí hráči nemají šanci hrát. Předtím, co jsem podepsal v Sareze, jsem mluvil s Vienna Capitals. Ptali se mě zda se nechci vrátit, já jsem jim řekl ano, ale chtěl jsem smlouvu na delší dobu. Bylo mi řečeno, že na delší dobu to nejde, protože opravdu nevědí, jak to bude v tom Rakousku s hokejem dále. Teď jsem si s klukama konečně vyměnil čísla, takže si můžeme volat. A také jsem se bavil s klukama, se kterými jsem hrál v lize a se kterými jsem se moc nekamarádil. Ale musím říci, že jsem se s nimi zkamarádil a jsou tam opravdu všichni moc dobří kluci.“
Letošní mistrovství světa se konalo v nedalekém Slovensku, které se nečekaně probojovalo až do finále. Jak byste zhodnotil atmosféru po celou dobu mistrovství? Dá se vůbec říci, že inline hokej diváky táhne?
„To mistrovství světa se hrálo v hale Slovanu Bratislava, která byla moc pěkná. Bylo tam opravdu moc lidí z jiných zemí. Do Bratislavy přijeli fanoušci z Brazílie, Ameriky, Kanady a Německa. Třeba v našem zápase proti Slovensku se předpovídalo, že bude vyprodáno, nakonec nebylo, ale i tak přišlo hodně lidí. Utkání se vysílalo dokonce i v televizi. Myslím si, že ten turnaj pomalu roste a myslím, že to bude pořád větší a větší. V Americe je už z inline hokeje velký boom. Oni mají takovou vlastní ligu a tam se chodí dívat pravidelně na každý zápas tak 5000 lidí.“
Myslíte si, že se může letošní nabídka v dalších letech opakovat, a Vy byste si tak mohl připsat na své konto další starty na mistrovství světa?
„Už se mě ptali jestli bych zase jel, já jsem jim řekl, že samozřejmě rád, ale musím to rozhodně vědět dříve, abych se mohl připravit. Tento rok jsem totiž na to nebyl tak připravený, jak bych si představoval. Ale rád bych chtěl opět reprezentovat Rakousko.“
Asi největší noční můru nadělal nejen Vám, ale i celému rakouskému týmu čtvrtfinálový zápas s USA, který jste prohráli vysoko 1:17. Co se stalo, že přišel najednou takový kolaps a vy prohráli takto vysokým rozdílem?
„My jsme byli připraveni na to, že budeme hrát defenzivně, ale oni nám dali během úvodních dvou minut tři góly. Američané na nás vlétli neskutečným způsobem a my jsme neměli žádnou šanci. Navíc měli čtyři lajny, a to mají v týmu starší hráče, kteří mají zkušenosti. Mi potom připadalo, že to někteří kluci už jakoby vzdali. Navíc pak jsme hráli už jen se dvěma lajnama a byli jsme už velmi vyčerpaní. Náš brankář se opravdu snažil, ale měl i dost smůly. Někteří hráči mě zklamali tím, že to vzdali, to tady říkám na rovinu.“
Letos se objevila na mistrovství světa řada překvapivých výsledků. Například Slovinci vyhráli svou základní skupinu a působili velmi dobrým dojmem. Jenže ve čtvrtfinále hráli proti poslednímu celku z druhé skupiny – Německu a se světovým šampionátem se rozloučili. Kde byste hledal hlavní příčiny?
„Já si myslím, že ti Slovinci byli připraveni na mistrovství světa velmi dobře, jenže oni do toho dali ze začátku moc sil, byli bruslařsky lepší, silnější a techničtější. A třeba když hráli proti Švédsku, suverénně je porazili, přitom Švédové vyhráli celé mistrovství. A Němci, kteří vlastně skončili poslední ve skupině se potom na ten poslední rozhodující zápas chytili a porazili je. Ale podle mého názoru to není fér, když vyhrajete skupinu, hrajete proti poslednímu celku z druhé skupiny a nakonec skončíte sedmí. Taky ta pravidla byla jiná, ještě šest hodin před našim zápasem se nevědělo s kým budeme hrát, takže ten světový šampionát měl i nějaké komplikace, ale nakonec vše dopadlo dobře.“
Závěrečné poděkování:
„Na závěr bych chtěl říci, že musím poděkovat Sareze za to, že mi umožnili na to mistrovství světa odejít. A jsem rád, že pánové Vavrečka a Fabián se za mě postavili a opravdu mi to umožnili.“
Foto: Marcus Wintersteiner
