Stručný přehled historie porubského hokeje
Je-li považována atletika za královnu sportu, dá se považovat tvrzení, že je hokej hoden hermelínu sportů na ledě hraných, jako pravdivé. Jak známo, pochází hokej z Kanady, kde se první „kanaďané“, jak se hokejistům dlouho přezdívalo, proháněli po zamrzlých rybnících již v 19. století. Na naše území se dostal počátkem století následujícího, a přestože český národ byl pod nadvládou Rakouskouherska, obdržela roku 1908 LIGH (Ligue Internationale de Hockey sur Glace) přihlášku Českého svazu hockeyového, čímž byl položen základní kámen jednoho z nejpopulárnějších sportů u nás. Vyprávění o smutných a veselých osudech našich prvních hokejistů popsal v knize „Mušketýři s hokejkou“ J. A. Palouš.
Do Ostravy, respektive severní Moravy a Slezska, zavály chladné kanadské zimy hokej ve 20. letech 20. století. Pevný řád dostala liga až roku 1931 ustanovením Slezské župy hockeyové, jejímž předsedou se stal Jaroslav Zábrodský. Od té doby se každoročně, vyjma válečných let a nepříznivých zim, konaly mistrovství SŽH. Do Poruby u Svinova se hokej dostal v zimě 1931. Tehdy si parta nadšenců s vlastnoručně vyrobenými holemi nazula prvně brusle, pakliže je měla, a s tenisovým míčkem místo dnešního puku objevovala taje pro ně nové zábavy.
V lednu 1933 mládenci z Poruby utvořili „mančaft“ a vyjednali si první „hokejový zápas“ se sousedními Třebovicemi (2:7). Hlavním organizátorem tohoto dění v Porubě byl student Jaroslav Blažej, syn majitele továrny na nábytek, v jehož stolařských dílnách byla zhotovena hrabadla na sníh, hokejky, první hokejové branky a tajně „zapůjčeno“ také řezivo na mantinely. Za Porubu nastoupil v brance Bohuslav Vajda, v obraně hrál Otakar Dědoch a František Chvíla, v útoku Adolf Sladký, Jaroslav Blažej, Vilém Knop a Rudolf Raška. Nejen tímto, ale i následnými zápasy zapustil hokej natrvalo v Porubě své kořeny. Soupeři ve 30. letech minulého století pocházeli nejvíce z okolních obcí Klimkovic, Polanky, Pustkovce, Svinova a Ostravy. Střediskem všeho dění se stala zemědělská usedlost pana Malíka, jehož synové Antonín, Maxmilián a Karel se stali také členy hokejového klubu. Tým v dalších letech posílili bratři Jaroslav a Zdeněk Klosovi, Ludvík Dědoch, Josef Brandstetter, Josef Karas a Zdeněk Malík. V období okupace naší země německými fašisty (1939 – 1945) byla sice organizovaná činnost Čechům zakázána, ale „neorganizovaným“ mužstvům místní policajti tolerovali přátelská utkání a občas i hokejové turnaje. Tyto turnaje, na které Porubští zvali ve 40 letech kromě místních i rivaly z Opavska (Hradec u Opavy, Litultovice, Uhlířov), se staly zpravidla kořistí pořadatelů turnaje a tým si velice rychle vysloužil uznání soupeřů z širého okolí. Mužstvo, jemuž dělal vedoucího pan Jaroslav Hrbáč a k němuž se přidali v průběhu okupace hráči Boris Benš, Bohumil Blokša a František Hruzík, absolvovalo turnaje nejčastěji v sestavě: brankář Zdeněk Malík, obránci Josef Karas a Karel Malík, útočníci Maxmilián Malík, Adolf Sladký, Boris Benš, Josef Brandstetter, Zdeněk Klos a Bohumil Blokša.
Po osvobození Československa od německých okupantů zůstal porubský hokej jeden rok „ležet ladem“. Hráčům nastaly jiné starosti a hokej musel ustoupit do pozadí. Bylo především třeba pomáhat při odstraňování následků ničivé války, navíc většina hráčů musela nastoupit základní vojenskou službu a tak první zimu po osvobození zůstala Poruba bez hokeje.
Na jaře 1946 začali bývalí hokejisté vážně uvažovat o založení řádného hokejového klubu v Porubě. A ještě tentýž rok dne 10. listopadu byl založen hokejový klub SK Poruba na schůzi sportovního klubu za přítomnosti 17 členů klubu a jiných hokejových příznivců. Základem mužstva se stali hráči: Benš Boris, Blokša Bohumil, Karas Josef, Malík Karel, Malík Maxmilián, Malík Miroslav, Malík Zdeněk, Sladký Adolf a Vajda Rudolf. SK Poruba sehrál 25. prosince 1946 na vlastním hřišti před 200 diváky přátelské utkání proti SK Stadion Vítkovice a zvítězil 10:1. První mistrovské utkání ve III. třídě Slezské župy hokejové odehrál o den později proti SK Moravské Ostravě a jednoznačně zvítězil 9:0. Tým proplul soutěží jako ryba ve vodě a v lednu se radoval ze zisku mistrovského titulu III. třídy SŽH. V poválečných létech to byl především mlynář Antonín Klos, který poskytoval porubským hokejistům „technické zázemí“ včetně vlastního domu a neúnavně podporoval oddíl.
V roce 1948 došlo celorepublikově ke sjednocení tělovýchovy a hokejový klub SK Poruba byl začleněn do TJ Sokol Poruba a přejmenován na Sokol Poruba. Hokejisté v této sezóně lepším rozdílem branek nežli dosáhl Hradec u Opavy postoupili do I. třídy a také, poprvé ve své historii, sehráli dne 27. října 1949 hokejové utkání na umělém ledě Ostravského zimního stadionu. Stalo se tak v hokejovém utkání o pohár primátora města Ostravy Josefa Kotase. Počínali si velice úspěšně, když ze 16 mužstev obsadili v turnaji po čtyřech odehraných kolech 3. místo za hráči Vítkovických železáren a mužstvem Železničářů Ostrava. Sokol Poruba v následujících létech vybojoval krajský přebor a neúspěšně bojoval o divizi. Stará generace hokejistů, která vybojovala pro Porubu krajský přebor pomalu končila s aktivní činností a mužstvo bylo od roku 1950 postupně doplňováno vlastními odchovanci V. Kočím, Jindřichem Klosem, Balnarem, M. Kočím, Kláskem, J. Klosem, A. Klosem, Mikou, Bučkem, Zdražilou, Králem, Porubskim, Malchárkem a Osladilem.
Vedení hokejového oddílu se po dohodě se Sokolem Poruba rozhodlo v roce 1953 požádat nově založenou DSO Tatran Poruba provozující svoji činnost na sídlišti v Porubě o začlenění do jejího svazku v přesvědčení, že zde nalezne porubský hokej především lepší finanční zázemí a pomoc s výstavbou nového kluziště. Bylo vybudováno nové kluziště v Porubě vsi, kde hokejisté Tatranu Poruba v následujících létech hráli v přeboru ostravského kraje. Z nově vybudovaného přírodního kluziště v Porubě u smyčky se příznivci ledního hokeje těšili pouze do konce sezony 1958 – 1959, kdy v rámci výstavby prodloužené dnešní ulice 17. listopadu, došlo k jeho likvidaci bez náhrady. Nebylo kde hrát, hráči a funkcionáři byli nekoncepčními rozhodnutími znechuceni, část hráčů odchází do Baníku Ostrava, zbytek ukončil hokejovou činnost. Oddíl přestal fungovat a byl dán na tři roky do klidu. Kádr hokejového mužstva před ukončením jeho činnosti tvořili hráči: Balnar, Buček, ing. Klásek, A. Klos, Jiří Klos, Král, ing. Míka, Osladil, Porubski a Zdražila. Trenérem mužstva byl Adolf Sladký, hospodářem J. Hrbáč a tajemníkem Zdeněk Kozub.
S návrhem na obnovení činnosti oddílu ledního hokeje opět v rámci TJ Sokol Poruba přišli v roce 1962 členové výboru Sokola ing. Leoš Klásek, Miroslav Král, Josef Langer, dále bývalí hráči ledního hokeje Mojmír Buček, ing. Jiří Klos, ing. Antonín Mika, Jiří Osladil a příznivci hokeje Jaroslav Hrbáč, Josef Malchárek a Miloslav Matějka. Zároveň za pochodu začali budovat nový kádr mužstva, do něhož z celku končícího v sezóně 1959-1960 přešli pouze Mojmír Buček, Jaroslav Klásek, Miroslav Král, Ing. Mika a Radoslav Zdražila.
Pod trenérem Miloslavem Matějkou tým postoupil z okresního přeboru do krajské soutěže. Na „generálku“ nového kluziště 14.1.1964 si Sokol Poruba pozval hokejisty z Horního Benešova. O týden později 22.1.1964 bylo po slavnostním zahájení sehráno utkání 1.A tř. v hokeji s Baníkem Ostrava B. V úspěšné sezóně 1964 – 1965 odehrál Sokol Poruba v I.A třídě 16 mistrovských utkání a vybojoval si právo hrát kvalifikaci o postup do krajského přeboru. V ní uspěl s Chronotechnou Šternberk. Postup do krajského přeboru vybojovali hráči: Černík Sl., Gajdica, Hadámek, Juchelka J., ing. Klos, Král B., Král M., Langer, Lyčka, Matějka, ing. Mika, Samek, Seifried, Šimon, Tichý, Vejvoda a Zajac. Vedoucím mužstva byl Jaroslav Hrbáč, trenérem Miloslav Matějka a organizačním pracovníkem Jiří Osladil.
Tým hrával se střídavými úspěchy v krajském (oblastním) přeboru až do sezony 1967 – 1968, kdy sestoupil do I. A třídy. Po reorganizaci hokejových soutěží v roce 1969 se místní celek dostává zpátky do Oblastního přeboru. Pro tento ročník v Sokolu Poruba jsou charakteristické rozsáhlé změny v kádru mužstva, které opouští ing. Mika, dále ing. Klos a L. Tichý. Mužstvo bylo doplněno zkušenými hráči Duhanem, Machotkou, Najdkem, Petruchou, Slavíkem, Václavíkem a Výtiskem. Týmu se pod trenérem ing. Jiřím Klosem podařilo obsadit první místo a postoupit do kýžené divize.
Sokol Poruba načal sedmdesátá léta v divizi, skupiny F, kterou po pěti odehraných sezonách opouští a opět válčí v krajském přeboru severomoravského kraje. V sezoně 1976 – 1977 vyhrává opakovaně před Uničovskými strojírnami soutěž, ale na rozdíl od minulé sezony tentokrát slaví cenný úspěch v kvalifikaci o postup do II. ligy, když po domácí remíze 2:2 poráží na půdě Uherského Brodu domácí výběr 1:4.
Postup do II. ligy tehdejšího Československa znamenal pro klub jeden z největších úspěchů v historii. Když v 70. letech ukončil činnost významný hokejový oddíl Ostravska – Baník Ostrava, byl celek posílen i řadou jeho hráčů a do nové sezony se vstupovalo s tímto kádrem – Sálus, Krawczynski, Foldyna - Malík, Richtár, Hruzek, Chytil, Nábělek, Buchta, Hippmann, Dočkal, Miksa, Stříteský, Bárta, Černoch, Šmíd, Petrucha, Košina, Miklušák, Banot, Krupník, inž. Fiala, trenéry byli Klanica Jaroslav a Seifried Alois, vedoucím týmu Hruzík Milan, předsedou oddílu Osladil Jiří. Sokolu ovšem sezona nevychází, ani příchod trenéra Zdeňka Šimona nepomáhá a s pouhými šesti výhrami a dvěma remízami z šestatřiceti zápasů soutěž na dlouhé roky opouští.
V roce 1978 se slučuje TJ Sokol Poruba s TJ Hutní montáže Ostrava a s tím zákonitě přichází další změna názvu klubu a na scéně se objevují Hutní montáže Ostrava, mezi fanoušky tolik oblíbené „Huťa Muťa“. Ty od samého počátku hrávaly v soutěži až na několik výjimek v horní polovině tabulky, ale aby postoupily výše, musely by konkurovat mnoha ambicióznějším celkům především z menších měst, ve kterých, narozdíl od Poruby, již ve druhé polovině 60. let vyrostly zimní stadiony a kde byl také dostatek financí na hráčské posily. Kostru týmu tvořili především hráči Miksa, Malík Jan, Figala, Krawczynski, Král, Stříteský, Stařinský, Hippman, Kur, Miklušák, Mleko, Tvarůžka, Leksovský, Koběrský či Gulaši. Nelze nepřipomenout také předsedy oddílu: Januse, Seifrieda, Krále, Tomigu či Jurčeka.
Dokončení výstavby zimního stadionu v Porubě v roce 1977 dává také impuls pro pozdější založení hokejových tříd na základní škole Dětská., Zásluhu na tom má zástupce ředitele školy Malčík, školní inspektor Plánička a také bývalý hráč Sokola Juchelka. Porubský hokej tak mohl prvně vyslat do soutěží všechny věkové kategorie a pomalu zakládat hokejové podhoubí pro následující generace. Někteří z nich, jako Martin Prusek či Rostislav Olesz doznali mezinárodního věhlasu a jiní válčí v hokejové extralize či první lize. Trenérskou mládežnickou základnu tvořili převážně bývalí hráči Sokola, ale jen jejich zásluhou vyrostlo v Porubě tolik zvučných jmen, mezi významné trenéry můžeme jmenovat Tichého, Lipnického, Duhana, Šimona, Cagaše, Malíka, Leksovského, Nováka, Vanka či Miksu. V současné době Základní škola na ulici Dětské má statut sportovní školy pod vedením p. ředitelky Mgr. Boženy Zedkové.
Výbor TJ Hutní montáže s podporou podniku a městským obvodem Poruba usilují o zastřešení zimního stadionu podle návrhu ing. arch. Kotka, ale po revoluci v roce 1989 se stadion převádí do majetku Okresního úřadu Opava a jeho prostory zaplavili trhovci. Projekt byl realizován až v roce 1998, kdy byl zimní stadion zastřešen a celkově dokončen. Roku 1994 končí oddíl se svým působením v rámci TJ Hutní montáže Ostrava, osamostatňuje se a do názvu se opět vrací Poruba, tentokráte jako Hokejový klub, v jehož čele stojí Ing. Petr Výtisk. Již rok poté postoupil celek do II. ligy, když v tabulce předstihl druhou Kopřivnici a v kvalifikačních bojích si haldce poradil s Louny po výsledcích 9:0 a 5:2. Zásluhu na tom měli hráči: Rudl, Jadrníček, Kamrád, Potyš - Děrgel, Gulaši, Antonín, Nekl, Slechan, Kalandra, Kičmer, Kunčický, Moták, Efler - Koběrský, Kubina, Tichý, Bahník, Homola, Juchelka, Richter, Pleva, Nezmar, Gleich, Stoček, Surma, Peslar, Trličík, Leksovský, Najdek, Kotara, Slavík, Svozil, Hanák. Ačkoliv hrála každoročně Poruba ve II. lize prim (hned v té první obsadila konečné druhé místo a v kvalifikačních bojích o I. ligu podlehla Mladé Boleslavi až na samostatné nájezdy), byl zájem o tento mančaft ze strany sponzorů, ale bohužel i diváků mizivý. Hrozil dokonce úplný zánik.
Krize vyvrcholila v sezóně 2000/2001, kdy se tým druhým a posledním rokem nazýval jako SHK Poruba (od roku 1999, kdy jej pod tímto názvem vedl Ing. Alois Vank) a kdy hráči paradoxně tehdy základní část soutěže vyhráli, i když kalich hořkosti do dna museli vypít hned v prvním kole vyřazovacích proti Novému Jičínu.
Pakliže se připomíná Hokejový klub Poruba, nelze nezmínit také ženský oddíl, jenž na místním stadionu v letech 1995 – 1998 působil. Tým se účastnil moravské části a doplácel na nováčkovskou daň řadou porážek a po třech letech svou existenci, bohužel, ukončil. V týmu působila následující děvčata: Barbušová, Böhmová, Bratková, Fojtíková, Holušová, Houdová, Indrová, Jaskulová, Jedličková J., Jedličková S., Konštacká, Krokerová, Křenková, Kubíková, Kuzniciusová, Macíková, Maliníková, Olšarová, Oslizlová, Petrůjová, Poláková, Sotorníková, Studená, Ščupáková, Šírová, Špalková, Tancošová, Uhrová, Urbánková, Vaňharová Markéta, Vaňharová Monika, Zářická, Zátopková, Žižková. Trenéry byli pánové Dušek, Novák a Moravec.
Roku 2001 vstupují na scénu Sportovní a rekreační zařízení města Ostravy a A-tým, jako poslední po mládeži, přejímá „Sareza“ i do svého názvu. Na své první vystoupení ale nebudou hráči rádi vzpomínat: neúčast v play-off nebyla po loňském prvenství ideální. Již další rok vyhlásila Sareza Ostrava útok na baráž o I. ligu. Posílena o hráče Havířova, Vítkovic či Opavy hladce vybojovala osmičku zajišťující vyřazovací boje, ale proti byl Nový Jičín. Co se nepovedlo v této sezóně, si plně Sareza vynahradila v následující. Suverénně proplula II. ligou, ve finále zdolala Nový Jičín a baráž byla i přes náročné souboje v konečném součtu banalitou a poprvé v historii zamířil porubský klub do druhé nejvyšší soutěže, to již byl kádr po kompletní obměně: Hamrla, Jurečka, Krumpoch - Tejkl, Florián, Mainer, Maček, Buček, Šťastný, Grman, D. Mocek, Dresler, Holík, Zrník, Švarba, Matečný, Rekem, Rajnoha, Tesařík, Frolo - Pospíšil, Matějný, Fabián, Pavlačka, Bařica, Škutchan, Glas, Sedlák, Piecha, Luka, F. Čech, M. Čech, Bordowski, Martynek, Gelačák, Holuša, Valigurský.
V současné době válčí Sareza v I. lize již třetím rokem a největšího úspěchu dosáhla hned v premiérové sezoně, kdy obsadila konečnou osmou příčku, to jí v cestě v play-off stály hvězdami NHL a extraligy nabité České Budějovice a ostravský tým ve třech zápasech z bojů vyřadily. Další sezónu 2005 – 2006 se nedostala Sareza ani do osmičky nejlepší, byť jen o jediný stupínek prvoligové tabulky.
Foto: Archív, Aleš Krecl
