Uvažoval o konci kariéry, ale zlákala ho Poruba. A víte, že má Kozák doktorát?

Uvažoval o konci kariéry, ale zlákala ho Poruba. A víte, že má Kozák doktorát?

Pavel Mandát, 12.11.2020
Je jednou z nejzvučnějších posil Poruby. Devětadvacetiletý obránce Lukáš Kozák už toho ve svém hokejovém životě zažil spoustu. V otevřeném rozhovoru vypráví o výzvě v Porubě, své kariéře i o tom, co mu vadí na hokejovém prostředí.

Vypadá to, že sezona by se mohla po delší době rozjet. Už se asi nemůžete dočkat, že?
Samozřejmě, máte pravdu. Není to ideální situace pro nikoho, kluby jsou nervózní, hráči taky neví, co bude. Ta nejistota opravdu není ideální. Ale na druhou stranu… Kdo nepočítal, že tahle sezona bude poznamenaná covidem a že se stane právě tohle, tak nevím, co si myslel. Bylo jasné, že to nastane, počítal jsem s tím.

Vrátit se po tak dlouhé pauze do zápasového rytmu nebude jen tak, co?
Zápasový výpadek je vždy cítit, je to náročné. Nenahradíte to tréninkem – ani kdybyste trénovali třikrát denně. Herní praxe se totiž nedá nahradit. Pro někoho je to snazší, pro jiného zase náročnější. Je to individuální.

Poruba každopádně jezdila trénovat na led do Polska. To vám podle mě může oproti jiným hodně pomoct.
Je to tak. Jsem rád, že jsme měli tuhle možnost. Víte… Je těžké se připravovat na hokej bez ledu. Hokej je hra na ledě, na kterou je třeba trénovat ve speciálním prostředí. Kondici na led nenaberete při jízdě na kole, ani při běhu, to je jen doplněk. Proto jsou například Švédové, ale i další hokejisté z řady různých zemí na ledě celoročně.

Někteří hráči říkají, že měli po prvním tréninku na ledě dost otlačené nohy. Srovnávali to s letním začátkem přípravy na ledě. Co vy?
Já naštěstí nemám tenhle problém ani v létě. Našel jsem si správné brusle, a stejně tak jejich správnou velikost. Už pár let je používám o číslo menší, díky čemuž není potřeba je na začátku ani dávat nahřívat. Kdybych měl tolik rozumu i v době, kdy jsem byl mladší… (usmívá se)

Před sezonou jste zamířil ze slovenské extraligy do Poruby. Proč?
Po konci minulé sezony jsem byl dost zklamaný. Věřil jsem, vlastně pořád věřím, že bychom se s Popradem do finále dostali. Hokej mě opravdu bavil. O to víc mě ten konec mrzel, protože už před tou předcházející sezonou jsem chtěl učinit rázné rozhodnutí. Ale učinit takové rozhodnutí není snadné, když něco děláte celý život. Hokej jako hra sama o sobě vás pořád baví. Ale… Po minulé sezoně jsem vůbec neřešil otázku mého dalšího působení v hokeji. Nikdo nevěděl, co bude. Nakonec ale rozhodl jeden telefonát a setkání s panem Hinnerem. Pan Hinner mi tehdy představil fungování a ambice klubu, od té doby jsme se nerozmýšlel a na jeho nabídku řekl ano. Líbil se mi způsob, jakým v Porubě pracují. Líbily se mi ambice i seriózní jednání. Velkou roli pro mě taky hrála přijatelná poloha Ostravy.

Chápu vás správně, že před nabídkou Poruby jste chtěl s kariérou skončit?
Ano, je to tak. O tomhle kroku jsem uvažoval už po sezoně, kdy jsem byl v Karlových Varech. Hokej mám jako hru pořád rád, ale nelíbí se mi fungování hokejového pozadí. Nelíbí se mi fungování věcí celkově v hokeji. A postavení hráčů minimálně v Česku a na Slovensku. Veřejnost nemá ani páru, jak ve skutečnosti věci fungují a já jsem z toho znechucený. Takové uvažování ve mně nepropuklo z roku na rok, byla to dlouhodobější záležitost. Jsem velmi kritický člověk, hlavně sám na sebe, ale i k lidem v mém okolí. Umím si představit věnovat se i jiným pracovním věcem v životě, které mě baví. Čím dál tím víc mě láká posunout se v životě dál a začít už naplno budovat novou životní kapitolu. Nedá se sedět na sto procent na dvou židlích najednou. Žijeme jen jednou a čas nám nikdo nevrátí.

A přitom jste loni v Popradu bodově exceloval.
Nebyla to sice moje bodově nejpovedenější sezona, ale máte pravdu, že se mi dařilo. Pozvánka po dvou letech reprezentace potěšila, stejně jako nominace na All-Star game slovenské extraligy. Jak už jsem říkal, oslovilo mě korektní jednání i ambice Poruby, proto jsem na nabídku řekl ano. Chtěl bych zažít týmový úspěch, v Popradu se to bohužel kvůli pandemii nepodařilo.

Čekal bych, že Poprad se vás bude snažit udržet, případně, že vám na stole přistanou lukrativní nabídky z dalších slovenských klubů.
Nabídky byly, ale jak už jsem řekl, ambice a jednání Poruby mě přesvědčily jít právě tam. Stejně jako poloha Ostravy.

Čemu vlastně přičítáte tu loňskou bodovou explozi?
Dostával jsem hodně prostoru na ledě, cítil jsem se dobře. Po hokejové i lidské stránce jsme si sedli s hráči, se kterými jsem hrál. Tým se navíc během sezony posílil. Zároveň jsem si užíval krásné prostředí v Tatrách.

Stejné výkony se od vás čekají i v Porubě, že?
Myslím, že to úplně není otázka na mě, ale určitě se čeká, že budu oporou obrany.

Určitě. Trenéři Martin Janeček s Markem Pavlačkou na vás hodně spoléhají.
Samozřejmě, že je to příjemný pocit, na druhou stranu také zodpovědnost. Musíte se odvděčit trenérům a mužstvu svým výkonem. Na Slovensku se přesně tohle ode mě očekávalo, už to proto znám. Mám rád zodpovědnost a těžké zápasy.

Jak byste popsal rozdílnost Chance ligy a slovenské extraligy?
Nedovolím si hodnotit kvalitu jedné a druhé soutěže. Na to jsou větší hokejoví odborníci. Ze svého subjektivního pohledu rozdíl ale vnímám. Hraje tu hodně mladých hráčů, soutěž je taková živelnější, hodně nahoru dolů, méně systémová. Hokej je v Chance lize jednodušší, zároveň rozhodně fyzicky a bruslařsky náročnější. Musím se přiznat, že si na to zvykám a přizpůsobuji se hernímu stylu.

Je něco, co vás pozitivně překvapilo?
Za sebe můžu říct, že je to profesionalita tréninkového procesu v Porubě. Máme šikovného mladého kondičního trenéra, kterému hlavní trenér plně důvěřuje. Trenér jasně nastavil, jak si celý proces představuje a čeho chce docílit, následně dal důvěru pro suchou přípravu kondičnímu trenérovi. To chce odvahu a moderní pohled na tréninkový proces v hokeji. Ten se ale bohužel ani v dnešní době tak často nevidí…

Teď mimo Porubu. Vy jste takový světoběžník. Čím to, že jste se zatím ještě nikde neusadil na delší dobu?
S odstupem času, jak je člověk starší, mám na to dva různé pohledy. Ten první je takový, že mám rád výzvy, vždy jsem rád zkoušel nové věci, poznával nová města, nové lidi… Vždy mě zkrátka lákalo něco nového.

A druhý pohled?
Byl jsem dost netrpělivý. Hodně věcí bych dnes řešil jinak. Když jsem byl mladý a dosáhl nějakých výsledků, hned jsem chtěl do zahraničí a posunout se dál. Zbytečně moc jsem tlačil na pilu. Udělal bych líp, kdybych zůstal v dané lize a počkal si na správnou příležitost. Tak či tak jsem moc prostoru v těžší lize nedostal a po sezoně se většinou vrátil zpět na Slovensko, pokud nebyla jiná nabídka ze zahraničí. Většinou to bylo s otevřenou smlouvou, kdy jsem při adekvátní nabídce mohl odejít ze Slovenska za lepším, takže jsem asi tři sezony absolvoval takhle…

Stabilita vám evidentně moc neříkala.
Nebylo to správné. Neměl jsem v té době agenta, který by mě usměrnil. Konkrétně z takového toho manažerského pohledu, co by pro mě bylo z pohledu budoucnosti nejlepší. Spíš se díval na finanční stránku věci… Stejně tak jako když jsem se dostal ve třiadvaceti letech poprvé do slovenské reprezentace. Poté, když jsem měl ve Slovanu dobrou sezonu, jsem dostal nabídku na letní tréninkový kemp NY Rangers… Dnes bych věc řešil jinak, počkal bych si další měsíc, jak by to dopadlo se smlouvou na farmu, protože byla ve hře a nepodepisoval hned další smlouvu se Slovanem.

Litujete?
Je hodně těžkých rozhodnutí, které musí hráč za kariéru učinit. Já se mnohokrát nerozhodl správně. Ale s odstupem času nelituju ničeho. Každé to rozhodnutí mě nějakým způsobem formovalo a dalo mi do života opravdu hodně. Za to jsem vděčný.

Na kterou z vašich štací vzpomínáte nejraději?
To je těžká otázka. (usmívá se) Musím říct, že to je asi půl sezony, kterou jsem strávil v Medveščaku Záhřeb, když ještě hráli poslední rok v KHL. Miluju Chorvatsko. Chorvati jsou srdeční lidé, byli tam skvělý fanoušci. Zažil jsem kanadského trenéra, což pro mě byla výborná zkušenost. Škoda, že to tam skončilo.

Měl klub finanční problémy už v době, kdy jste v něm působil vy?
Je to tak. Ten problém tam byl už v době, kdy já v Chorvatsku končil. Pak se ještě vydali do EBEL.

Říká se, že atmosféra při domácích zápasech bývala pekelná. Můžete to potvrdit?
Stoprocentně můžu. Chorvaté jsou temperamentní lidé, vztah ke svému klubu vnímají patrioticky. U nás to vidíme ve fanklubech, u nich to bylo vidět na celém zimáku. Jako by byl celý zimák jeden velký fanklub. Zpívali různé hymny a podobně, bylo to jako na fotbale. Opravdový zážitek. Navíc nás podporovali i v momentech, kdy se nám nedařilo.

Mimo hokej. Máte za sebou magisterské studium i doktorát z veřejné správy a politiky. Možná nejstudovanější hokejista, co?
To neumím posoudit. Znám dost kluků, kteří mají rozum a kteří se snaží rozšiřovat si obzory také po jiné než hokejové stránce, jak to jen jde.

Je fajn mít zadní vrátka.
Víte co? Já bych řekl, že vysoká škola vám zadní vrátka nezaručí. Rozhodně mi to ale dalo velký rozhled, naučil jsem se spoustu věcí. Může vám to pomoct v cestě na některá místa, ale… Realita je o mnoho náročnější. Vysoká škola vám sice dává dobrý předpoklad oproti těm, kteří ji nemají, nicméně bez šikovnosti, odhodlání a pracovitosti není v dnešní době vůbec jednoduché prorazit.

Studium vás muselo hlavně bavit, ne? Bez toho se až k doktorátu člověk dopracuje těžko.
Na začátku to bylo úplně jinak. Dobrovolně jsem se na školu, když jsem skončil střední, nepřihlásil. Šlo o to, že můj otec, bývalý profesionální sportovec a dlouhodobý reprezentant Československa, měl ve své době možnost jít na vysokou, ale nevyužil ji, což si vyčítá dodnes.

Takže vy jste musel?
U nás doma se vše řídilo tímto pravidlem: Nejdřív škola, poté sport a poté děvčata. (usmívá se) Měl jsem tvrdou výchovu, ale stejně spolu máme krásný vztah. Rozebírali jsme všechno.

I děvčata?
Jasné, dokonce podrobně. (usmívá se)

I tak to ale musel být záhul, co?
Táta mi tehdy řekl, že když nebudu mít vyznamenání ještě i na střední, končím s hokejem. Ani do americké juniorky mě kvůli škole nepustil. Já tak na truc řekl, že na vysokou nejdu. Táta mi na to pověděl, že mám dvě možnosti – nejít na vysokou, sbalit si věci a odejít, nebo jít a mít dveře otevřené. (usmívá se) Když jsem dokončil bakaláře, řekl mi, že je na mě hrdý a dál to nechává na mně. Škola mi vždy šla, už jsem navíc měl víc rozumu, tak jsem pokračoval na magistra. A potom dál na doktorát.

Zvládal jste skloubení studia s hokejem?
Nebylo to jednoduché, když do toho létáte po Rusku a musíte si brát všechny knihy… Ale je to o prioritách, prostě jsem jeden večer nechodil s děvčaty, ale učil se. Navíc jsem nikdy neměl problém se naučit. Ke všemu mi pomáhala spolužačka z externího studia, která mi všechny poznámky a podklady z přednášek, na kterých jsem nemohl být, posílala na mail, abych se mohl připravit na zkoušky. Všechno jde, když se chce. Navíc, pokud máte školu na prvním místě. (usmívá se)

Máte doktorát z politiky, dokážete si představit, že do ní v budoucnu vstoupíte?
Nikdy nevíme, co nám život přinese. Ale když vidím dnešní situaci a věci, které musí politici řešit, tak mě to moc neláká. Nechtěl bych být v jejich kůži, nezávidím jim to. Ještě o to víc, když pak vidíte reakce lidí, kteří často nemají o věcech ani páru, netuší, jak to funguje. Je to obrovský tlak a zodpovědnost. Pak vám ještě bude člověk, který přijde domů z práce po osmi hodinách a jde na pivo nadávat, že on by všechno udělal líp.