Největší chybou byl pád z první ligy, smutní Jakub Štěpánek
V Porubě jste chytával s číslem jedna na zádech, v loňské sezóně ve Vítkovicích s třiatřicítkou. Máte nějaké oblíbené číslo nebo tuto záležitost vůbec neřešíte?
„Určitě jsem to nějak neřešil. Nyní je mým oblíbeným číslem „33“ a budu rád, když s ním budu chytat až do konce kariéry.“
Jste odchovancem vsetínského hokeje, na Valašsku jste vydržel až do dorostenecké kategorie. Co se tehdy stalo, že jste zamířil právě do ostravské Sarezy?
„Ve Vsetíně jsme byli dva, dá se říci, vyrovnaní gólmani. Ale tím druhým brankářem byl Martin Štefl a jeho otec byl prezident tamějšího klubu. Nakonec jsem ale rád, že jsem odešel, protože kdybych zůstal ve Vsetíně, tak bych už dnes nemusel hrát hokej.“
Dalo by se mluvit o určité protekci?
„O klasickou protekci se nejednalo, ale šlo vidět, že všichni trenéři měli z Martina respekt a že se mu bojí něco říci. Ale to už je dávno za mnou a jsem rád za to, jak to dopadlo.“
V dorostu a následně v juniorce Sarezy jste si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek práce a padesát zákroků na zápas nebyl výjimkou. Přece jen vsetínská mládež byla tehdy na jiné úrovni než ta porubská...
„Určitě, bylo několik lepších mančaftů, které nám dávaly dost gólů. Na druhou stranu jsem mohl chytat pravidelně, určitě jsem měl hodně práce, a to mi možná i pomohlo do další kariéry.“
Jakub Štěpánek před porubským Zimním stadionem, v němž dostal první pořádnou šanci, nyní jen může smutně sledovat, kam mužský hokej směřuje...
Do první ligy jste naskočil již v osmnácti letech. Vzpomenete si ještě vůbec na své první utkání v mužích?
„Ježišmarja (úsměv). Vím, že jsem někoho střídal. Na první celé utkání si ale pamatuji. Odchytal jsem jej v Chomutově, kde jsme vyhráli 6:1.“
Už dva roky nato jste nastoupil k pěti zápasům v dresu extraligových Vítkovic. Co to pro Vás tehdy znamenalo?
„Byl jsem moc rád, že mě Vítkovice vzaly do mančaftu. Když se na celou situaci podívám zpětně, tak si říkám, že jsem asi na to ještě v té době neměl. Musel jsem si ve Vítkovicích svou pozici vybudovat. Doufám, že teď budu chytat pravidelně.“
Před začátkem loňského extraligového ročníku jste byl asi smířen s rolí trojky ve Vítkovicích a jedničky v Porubě. Nakonec však Prusek zamířil do KHL, a tak náhle byla na světě pozice dvojky. Věřil jste v té době, že byste se mohl o poslední stupínek nahoru posunout?
„Když už jsem byl ve Vítkovicích dvojkou, tak jsem věřil, že šanci dostanu, a to přestože „Pincák“ je kvalitní gólman. Jsem rád, že jsem šanci dostal a že se mi povedlo ji využít.“
Nakonec se tak skutečně stalo a střídačku zahříval ve většině zápasů právě Marek Pinc. Čím si myslíte, že to bylo způsobeno? Jen Vašimi kvalitními výkony?
„Nevím, podařilo se mi pár zápasů a bylo velice důležité, že mi trenér začal věřit. I když jsem dostal špatný gól, tak mě v brance nechal. Předtím jsem třeba udělal chybu a byl opět odsouzen do role dvojky. Určitě máte lepší, když máte trenéra, který vám věří.“
Extraligová sezóna 2008/2009 se Vám skutečně velmi vydařila. Našlo by se přece jen něco, co Vám ve Vítkovicích vadilo?
„Neřekl bych, že by mi něco vadilo, ale určitě jsem si přál, abych vícekrát nastoupil do branky. Přece jen do prosince jsem si moc nezachytal. Vypadalo to tak, že spíše si toho hodně odsedím, sem tam půjdu chytat tady do Poruby, ale nakonec se vše vyvrbilo jinak a poté ještě jinak.“
V play-off jste přešli nejprve suverénně přes Liberec a poté jste měli skvěle rozehranou sérii se Slavií Praha, která již prohrávala 1:3 na zápasy. Kde byste hledal důvody, že jste nedokázali tuto sérii dotáhnout do vítězného konce?
„To opravdu netuším. Buď přišlo nějaké uspokojení nebo jsme přestali hlídat Červenku s Bednářem, protože to jsou individuality, které dokáží zápas rozhodnout a nakonec se tak i stalo a sérii rozhodli.“
Mimochodem, jak byste zhodnotil návštěvy na hokejových utkáních zde v Ostravě? Jak na Vítkovice, tak i na Porubu chodí velice bídná návštěva vzhledem k velikosti města...
„Určitě je to pro mě takové nemilé překvapení. Ale budeme se snažit hrát dobrý hokej, aby lidé chodili v hojném počtu a podpořili nás.“
Sezóna pro Vás skončila ve čtvrtfinále a asi ani ve snu by Vás nenapadlo, že byste se ještě ukázal v brance...
„Určitě jsem si myslel, že jsem odehrál poslední utkání v sezóně. Nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Zavolal mi trenér Růžička a bylo vše jinak.“
Měl jste již zaplacený zájezd na Kubu a v tom Vám zavolal kouč Růžička. Jak dlouho jste jeho nabídku zvažoval?
„To bylo trošku jinak. Byl jsem povolán do reprezentace, nejprve jsme trénovali v Praze, hned další týden i v Brně a já měl nominaci na přípravná utkání na Slovensku. Trénoval jsem do středy, tehdy mi trenéři oznámili, že mi děkují za účast a že tímto pro mě sezóna končí. Odjel jsem domů, hned na druhý den jsem zaplatil dovolenou na Kubu a nijak jsem nad tím dál nepřemýšlel. Po druhém utkání na Slovensku mi bylo oznámeno, že mě trenér povolává zpět do reprezentace. Je pravda, že jsem musel vše docela dlouho zvažovat, protože za prvé jsem měl zaplacenou dovolenou a za druhé se trénovalo v Ostrově u Karlových Varů. Nebudu si nalhávat, když řeknu, že se mi moc nechtělo, abych týden trénoval a pak sledoval zápasy v Německu ze střídačky. Ale trenéři mi slíbili v Německu jeden zápas, a to už pro mě bylo dostatečné lákadlo. Shodli jsme se s přítelkyní, že dovolenou zrušíme, a tak jsem odjel do Karlových Varů a poté i do Německa.“
Jakub "Kouba" Štěpánek
V Německu jste podal výborný výkon. Dá se říci, že to byl pro Vás, co se týče kariéry, jeden z nejdůležitějších zápasů v životě?
„Určitě. Kdybych v Německu nezachytal dobře, nebo zachytal nějaký průměr, tak už bych se asi moc do branky nedostal. Ale zaplaťpánbůh se mi utkání povedlo a potom už jsem šel postupnými kroky a jsem za to rád.“
Do Švýcarska jste odjížděl po boku skvělých gólmanů Pruska a Mensatora a asi jste v této době příliš nedoufal, že byste si na turnaji zachytal?
„Vůbec ne. Jak jsme hráli turnaj v Liberci, tak jsem byl rád, že jsem chytal dvě utkání ze tří. Když přišla nominace, tak jsem byl neskutečně šťastný. Počítal jsem, že budu v roli trojky. I tak bych si to mistrovství neskutečně užil, protože nedávno jsem ještě vůbec uvažoval, zda jet či ne. Pro mě byla už jen výhra, že jsem se dostal do nominace na Švýcarsko.“
Docela diskutovaným tématem mezi fanoušky ale i v médiích byl Lukáš Mensator. Myslíte si, že měl dostat šanci od trenéra Růžičky zachytat si alespoň v jednom utkání?
„Je to čistě trenérovo rozhodnutí. Kdybych byl já třetí gólman, tak to určitě nenesu nijak špatně a myslím si, že ani Mensy nenesl rozhodnutí tak špatně, jak jej média komentovala...“
Hned první utkání s Dánskem a vychytaná nula. To je asi velice důležité pro sebevědomí mladého gólmana, který prvně nastupuje na mistrovství světa...
„Určitě ano, na takový turnaj jsem se díval vždy pouze v televizi. Soupeř neměl tolik střel, ale nějaké šance byly - ty jsem pochytal. Důležité bylo, že se vyhrálo, vychytaná nula byla jen pro mě něco navíc.“
Naopak osmifinálové utkání s Kanadou asi pro Vás příliš příjemné nebylo, když celek javorových listů vedl již po osmnácti minutách 3:0 a Vy jste musel být střídán...
„V zápase s Kanadou rozhodly dva smolné odražené puky. Skoro vůbec jsem si nesáhl na kotouč a už jsem třikrát inkasoval. Trenér udělal logický krok, že mě vystřídal, aby dodal týmu opět nový impuls. Bohužel nám to nepomohlo.“
Následovaly zápasy se Slovenskem, kde jste vystřídal již za rozhodnutého stavu Pruska, a s Běloruskem. Dvě vychytané nuly, to muselo jít sebevědomí opět strmě nahoru...
„Určitě. Se Slováky už jsem šel do branky za rozhodnutého stavu. Bělorusi však potrápili jak Slováky, tak i Finy. Určitě hodně kvalitně bránili. Kluci mi hodně pomohli a jsem rád, že jsem tu nulu vychytal.“
Ve čtvrtfinále jste nastoupili proti Švédsku. Utkání by se dalo označit z českého pohledu za velice smolné. Přece jen jsme soupeře výrazně přestříleli, nastřelili několik tyčí a byli lepším týmem, přesto do semifinále postoupili Seveřané.
„Měli jsme hodně střel, ale pro gólmana to bylo spíše takové, že sice byla velká kvantita, ale malá kvalita: takové střely od modré čáry, co gólman vidí, to chytá. Neměli jsme žádné štěstí, nic se do brány neodrazilo a vypadli jsme.“
Jaké byly ohlasy od rodiny, známých, přítelkyně a jiných?
„Nečekali to samozřejmě, stejně jako já. Strašně moc lidí okolo mě mi to přálo. Jsem moc rád, že jsem tu podporu okolí měl.“
Když jste prvně vstoupil do reprezentační kabiny, určitě (tak jako v jakémkoliv jiném kolektivu) se setkalo několik typů lidí, jak Vás hráči typu Jágr přivítali, případně jak se hráči v kabině chovali?
„Každý hráč je nějaký. Někdo je tichý, někdo je ukecaný. Já jsem na šampionátu skutečně neměl s nikým žáden problém. Jsem moc rád, že jsem mohl hrát s takovými hráči.“
Čím jste si zkracovali volný čas? O Vás víme, že například rád hrajete na playstationu, měl jste čas sehrát nějaká utkání se spoluhráči?
„Mám rád playstation, ale neměl jsem jej s sebou. Program byl hodně nahuštěný, hodně se odpočívalo. Nebylo to tak, že by celý tým někam vyrazil, bylo to rozdělené tak nějak na skupinky.“
Vzpomněl jste si v průběhu mistrovství světa na Václava Prospala, který prohlásil ve čtvrtfinálové sérii České Budějovice – Sareza Ostrava, že se jednou potkáte v reprezentaci?
„Neřekl, že se potkáme v reprezentaci. Řekl mi, že ještě pár takových zákroků a určitě si za chvíli zachytám extraligu. To se mi splnilo, za což jsem moc rád. Určitě na to nikdy nezapomenu, jsem rád, že mi to řekl.“
V médiích se objevila informace, že Vám dělá problém tykat národnímu kouči Růžičkovi. Jak jste spolu komunikovali a jak jste jej oslovoval?
„Já jsem s ním příliš nekomunikoval. Trenér mi jen vždy oznámil, že budu chytat, nebo že bude chytat Martin. Jen jsme si sedli a řekli své názory na věc. To tykání panu Růžičkovi je určitě takové zvláštní. Ti, co to nepoznali, tak neví, co to je. Oslovoval jsem ho „trenére“.“
Co Vy a NHL? Chtěl byste si zahrát nejprestižnější ligu na světě?
„Určitě, kdo by nechtěl, ale momentálně to není na pořadu dne. Nyní se soustředím jen na Vítkovice a na další sezónu, která bude pro mě nesmírně důležitá. Doufám, že mi vyjde a třeba po sezóně se uvidí.“
Objevily se po úspěšném mistrovství světa nějaké nabídky ze zámoří či klubů z evropských prestižních lig?
„To je spíše otázka na agenta. Tuto záležitost jsem ještě příliš neřešil. Jsem rád, že budu chytat extraligu tady ve Vítkovicích. Myslím si, že mi to dá nejvíce. Ale nebráním se postupem času odejít někam do zahraničí.“
Máte nějaké předzápasové rituály?
„Rituály úplně ne. Samozřejmě se rozcvičím a výstroj si oblékám pořád stejně, to je o zvyku. Před zápasem si udělám své kolečko, a to je tak všechno.“
Během přestávek si na ledě pokaždé povyjedete z branky, zastavíte v rohu kluziště a v předklonu se skloněnou hlavou působíte velice nehybným dojmem. Jedná se o nějaký již tradiční rituál?
„To je tím, že na ledě zametají brankoviště. Nemohu stát v brankovišti, proto vyjedu do rohu kluziště. Trošku si odpočinu, když je nějaká obtížnější pasáž hry. Rád se soustředím čistě jen na sebe.“
O gólmanech se traduje, že jsou jiní než zbytek týmu, mají rádi svůj klid a jsou spíše mlčenlivější a lhostejnější. Jak je to s Vámi?
„Já si nepřipadám nějaký divný. Ale gólman v hokeji je taková individualita v kolektivním sportu. Já tam jsem sám, samozřejmě hráči mi pomáhají, ale když se puk dostane za brankovou čáru, je to na mě. Já se nemohu spoléhat na to, že mi spoluhráči zblokují puky, nebo, že mi to propadne a obránci to za mnou zastaví.“
Máte nějaké mimohokejové záliby?
„Od malička mám rád sport, především fotbal. Hodně času trávím i s přítelkyní a mám rád playstation, na kterém hraji hlavně fotbal.“
Kdybyste měl jmenovat své přednosti a naopak své slabiny, co by to bylo?
„To nemám příliš rád. Nejsem si vědom ničeho, co bych uměl nějak moc dobře a slabiny raději nebudu říkat, ještě by mi to tam soupeři stříleli.“
Patříte mezi skupinu hokejistů, kteří rádi odpočívají a jejich denní program je ve stylu spánek, trénink, spánek, trénink..?
„Nevím, jestli jsem aktivní. Je to především podle chuti. Nejsem ten typ hokejisty, co ráno jde na trénink a pak prospí celé odpoledne. Já nespím nikdy odpoledne, když nemusím. Pouze před zápasy se natáhnu na hodinku.“
Určitě se dá říci, že co trenér, to jiná metoda tréninku, pod trenérem Bokrošem jste si údajně „máknul“ více, je rozdíl mezi ním a současným trenérem?
„Každý trenér má nějaké své metody, někdo takové, někdo makové. Trenér by měl odhadnout délku střelby. Protože když se má gólman soustředit na každou střelu a jít do zákroku, tak by měla být trochu pauza, aby se gólman mohl postavit a soustředit na další střelu. Nemá význam, když udělám zákrok, ještě se nezvednu, borec najíždí na kruhy a už tam je další. Trénink potom nemá žáden význam. Určitě by měly být nějaké pauzy, abych se mohl soustředit a každý puk se snažil maximálně chytit.“
Když se nezávislý fanoušek podívá na trénink Vítkovic (navíc pod trenérem Hadamczikem) a posléze Poruby, nemůže si nevšimnout většího tempa i nasazení hráčů, je tomu tak jen opticky nebo jsou tréninky opravdu náročnější?
„Určitě je v nich větší nasazení. Hráči vědí, že hrají o svůj flek. Ale tím nechci samozřejmě říci, že by v Porubě bylo „lážo plážo“. Taky je vše samozřejmě přístupem trenéra. Když je mírnější trenér, tak česká povaha toho začne samozřejmě ihned zneužívat a nejezdí úplně na plno. Ale pan Hadamczik je pořád v ráži, bere každý trénink poctivě, takže si nemůžeme v tom tréninku skoro ani oddechnout.
Jakub Štěpánek na dlouho naposledy v Porubě
V patnácti letech jste asi neprožíval příliš šťastné období, když jste byl prakticky vyhozen ze Vsetína, rodiče se Vám rozváděli a musel jste se osamostatnit a žít v Porubě...
„Samozřejmě bych byl radši, kdybych zůstal doma, ale situace se tak vyvrbila, že jsem byl v Porubě. Začátky sice byly krušné, naštěstí nás bylo hodně na hotelu, bydlel jsem na pokoji se Sváčou, takže nás tady bylo více takových. Do Vsetína jsem to neměl daleko, takže vždycky v pátek skončila škola, v sobotu byl zápas a hned po zápase jsem dorazil domů. Ale je pravda, že vždy v neděli večer se mi strašně moc nechtělo do Ostravy. Rodiče mi moc pomáhali, podrželi mě, ale postupem času to bylo lepší a lepší. Ale když se na to podívám dozadu, jsem rád, že jsem do toho spadl tak brzo a že jsem se tak brzy osamostatnil.“
Neměl jste v té době sklony trošku zdivočet, byl jste přeci jen věku, kdy kluci žijící mimo domov vymetají diskotéky a zodpovědnost jim příliš neříká...
„Já si myslím, že tohle jsem měl v hlavě srovnané. Hlavním mým úkolem bylo dodělat školu. Ale je fakt, že jsme v Porubě měli absolutní volnost. Na hotelu nás vůbec nekontrolovali, takže kdybych tady nebyl, nikdo se nic ani nedoví. Ale v tomto jsem byl opravdu poctivý, do školy jsem chodil pravidelně, takže mi to nedělalo problém.“
Jak mimochodem vycházíte se svými rodiči?
„S rodiči vycházím úplně v pohodě. Vždycky, když jedu domů, navštívím oba dva.“
Jak budete vzpomínat na těch sedm let, co jste v Porubě odchytal?
„Určitě na ně budu vzpomínat v dobrém, ale samozřejmě tady byly i nějaké mouchy. Když jsem do ní přišel, fungovala první liga, byly zde nastaveny nějaké podmínky. Postupem času vše upadalo a doposud to trvá.“
Osud porubského mužského hokeje nevypadá příliš příznivě. Co by to pro Vás znamenalo, kdyby porubský seniorský hokej skončil?
„Byla by to moc velká škoda. Největší chyba byla, že se spadlo z první ligy. Nevím, na jaké fázi byla spolupráce s Vítkovicemi, do toho opravdu nevidím. Určitě se to mělo nějak vymyslet.“
V případě, že by se Vsetín jednou vrátil zpět do extraligy, chtěl byste hájit jeho barvy?
„Je fakt, že jsem Vsetíňák, ale teď se cítím na půl i Ostravák, protože už jsem zde osm let. Na Vsetíně mám rodiče, ale když vracím domů, nemám tam už skoro žádné známé. Věk, kdy se seznamujete s lidmi, jsem prožil v Ostravě. Znám tam jen pár kluků z hokeje, a to ještě většina hraje někde jinde. Ale samozřejmě, kdyby Vsetín postoupil do extraligy a měl o mě zájem, tak bych nebyl proti.“
Rozhovor s Jakubem Štěpánkem se uskutečnil v pondělí 27. července 2009 v prostorách Zimního stadionu v Ostravě - Porubě. Redakce za poskytnutý rozhovor děkuje a "Kubovi" přeje za všechny fanoušky Poruby mnoho štěstí nejen v další hokejové kariéře, ale i v osobním životě.
