ROZHOVOR: Věřím, že se Poruba vrátí tam, kam patří, loučí se Michal Vachovec

Úplný začátek porubské kapitoly byl nezvyklý. Nováček v týmu, nové prostředí, a hned páska kapitána. „Už je to nějaký pátek zpět, takže nevím, jestli si to pamatuju dobře, ale myslím si, že to byla volba trenéra,” vzpomíná s odstupem Michal Vachovec, který mu ta léta dávají.

Hned první sezona byla ale i bez pásky dost náročná na nervy. Liga se zužovala, padalo víc mužstev než obvykle a Poruba se dlouho pohybovala tam, kde nikdo být nechtěl. „Nepovedl se nám vstup do soutěže a pak se to s námi trochu vezlo, naštěstí jsme to v závěru sezony zvládli,” popisuje. A přidá větu, která prozrazuje, že tohle opravdu nečekal: „Popravdě jsem si nemyslel, že něco takového budeme muset řešit.”

Pak přišel zápas, který si pamatuje jasně. Přišli do šatny fanoušci. Nebyla to však zdvořilostní návštěva, ale spíš rozmluva trápícímu se týmu. „Pamatuji si na to, zažil jsem to prvně a nebylo to nic příjemného. Za mě by se tohle stávat nemělo, na druhou stranu výkony a výsledky týmu byly opravdu otřesné.” Ať už tato situace na tom měla podíl, či nikoliv, výsledky se zlepšily a první liga se v Porubě zachránila.

Po záchraně přišly tři roky, které dostaly Porubu do pozice favoritů celé ligy. Poruba hrála nahoře, bavila lidi a kabina táhla za jeden provaz. Michal Vachovec ví, čí to byl největší podíl. „Za mě na tom měl velký podíl hlavně trenér Režnar a dobrá parta. Trenér věděl, že za ním stojíme a my věděli, že on stojí za námi.”

V té době se zrodilo jedno z nejstabilnějších hokejových „partnerství“ v celé soutěži. Michal Vachovec a Tomáš Gřeš. Dvojice, která nemá v novodobé historii porubského hokeje obdoby. „S Gřešákem jsme měli stejný pohled na hokej, a proto se nám spolu hrálo dobře, a navíc jsme věděli, že se jeden na druhého můžeme spolehnout,” vysvětluje. A hned na to dodává: „S Gřešákem jsme se vídali i mimo kabinu.” A proto tito dva hráči spolu na ledě setrvali, zatímco ostatní v sestavě rotovali.

Tři roky, tři čtvrtfinále, ale také tři trpké konce. Zlín, Jihlava a Litoměřice. Každé jiné a každé také bolelo jinak.

Se Zlínem hráli lépe, ale za Berany chytal brankář Huf snad v životní formě. „Štve mě každý prohraný zápas, každá prohraná série, o to víc, že v téhle sérii jsme nebyli horší tým, ba naopak,” přiznává defenzivní útočník. A pak přidá větu, která zní spíš jako smíření, ne jako rezignace: „Když nad tím přemýšlím zpětně, asi to tak mělo být.”

O rok později s Jihlavou to byl šok. Poruba jako naprostý suverén základní části čekala na soupeře z předkola. Jihlava přišla rozehraná, plná sebevědomí, se střelcem Harkabusem, který skóroval téměř z každého svého střeleckého pokusu. „Nemyslím si, že tam hrálo roli nějaké podcenění. Spíše nám moc nepomohlo, že jsme čekali na soupeře a Jihlava byla rozehraná z předkola. Každopádně na nás byla takticky skvěle připravena.”

Říká se „do třetice všeho dobrého“ a v Porubě všichni bezmezně věřili, že tentokrát se to prokletí prolomí. Série s Litoměřicemi se bude v Porubě ještě dlouho probírat. Vrátili ji ze zdánlivě ztracené pozice až do pátého zápasu na domácí led RT TORAX ARENY. Porubské tehdy hnal téměř plný stadion. Jenže nastal zkrat. „Je dost možné, že na nás padla nějaká tíha okamžiku,” připouští.

Po třetím vyřazení odešel trenér Režnar. A to bylo těžší, než by kdokoliv možná čekal. „Za mě neprodloužit trenéra Režnara nebyl správný krok. Na jednu stranu jsme sice třikrát vypadli ve čtvrtfinále, ale na druhou stranu jsme celé ty tři roky v základní části hráli koukatelný hokej na vrcholu tabulky, který bavil diváky a na konci sezony se nemusel řešit takový průser jako letos.”

Poslední věta zní skoro jako epitaf k celého posledního ročníku.

Přišel nový trenér a také dost nových tváří, zejména cizinců. Kabina se tak neposkládala, jak by měla. „Za mě, pokud chcete vyhrávat a mít tým, který táhne za jeden provaz, každý hráč musí mít přidělenou roli v týmu a dodržovat ji. A pokud mu ta role nevyhovuje nebo se změní během sezony, tak se to hned musí řešit ať už je to cizinec, nebo ne.”

Na ledě pak platila jednoduchá rovnice: vyrovnaný zápas Poruba zvládla, chaos ne. „Jakmile jsme dostali nějaké smolné nebo slepené góly, vznikl na ledě chaos a celé se to sesypalo jako domeček z karet. V horších případech jsme odcházeli i s osmigólovým přídělem.”

Sestup. Na základě vzájemné bilance s Chomutovem. O bod, o gól, o zápas. „Sezona se nelámala v jednom zápase, těch momentů bylo daleko víc,” přidává konstatování, které sedí jako poklička na hrnec, „na kdyby se ale nehraje. O to víc mě mrzí, že jsme tomu nedokázali zabránit.”

V sezoně hrál i přes zdravotní komplikace. „Nechci se na to vymlouvat. Celkově jsem asi nezažil, že by bylo tolik zranění v týmu, jako v letošní sezoně.”

Pět let. Stěhování bylo těžké, což nezastírá. „Celkově na Ostravu budeme mít plno hezkých vzpomínek. Poznali jsme tady super lidi ať už v hokeji, nebo v osobním životě.” Ostrava pro něj nebyla tedy jen zastávka, ale pro rodáka z Karlových Varů i „druhý domov“.

Ačkoliv se hrálo tři roky na špici tabulky, fanoušků nikdy nechodilo tolik, kolik by mohlo. Ví to a neobchází to. „Podpora z tribun je pro hráče vždy důležitá, a proto je škoda, že na hokej v Porubě nechodí víc lidí, protože potenciál určitě je.”

Na závěr pak přidává vzkaz, který není jen pouhou frází, protože ho říká někdo, kdo v Porubě pět let opravdu žil, ne tudy jen procházel: „Chtěl bych poděkovat nejen fanouškům, ale také majiteli klubu, vedení, trenérům, realizačnímu týmu a spoluhráčům za společných pět sezon v Porubě. Moc si toho všeho vážím a věřím, že fanoušci budou Porubu podporovat i nadále. Také věřím, že to nebude trvat dlouho a Poruba se vrátí tam, kam patří. A kdo ví, třeba se naše cesty ještě někdy v budoucnu znovu potkají.”

Končí jeden příběh, aby jiné mohly začít. Cesty se pro tuto chvíli bohužel rozchází a nezbývá než poděkovat Michalovi za pět let, během kterých bojoval za porubský klub a byl jeho významnou tváří na ledě i mimo něj. Ať se daří, Michale!