V trénování gólmanů jsme zaspali dobu, říká Martin Prusek
Zatímco někteří hráči ještě nedávno reprezentovali Českou republiku na MS v hokeji, vy již připravujete budoucí naděje na nastávající ročník. Jaký máte vlastně program?
Letní příprava je v plném proudu a v dnešní době se chodí na led celoročně, takže jsem teď pořád na ledě. Zdraví mi navíc slouží, takže jsem spokojen.
V hokejové kariéře jste prošel několika kluby. V kterém jste se cítil nejvíc doma?
Když se budeme bavit o mužské kategorii, tak to jsou jednoznačně Vítkovice. Zažil jsem v nich parádní roky. Samozřejmě jsem klubů vystřídal víc, ale určitě bych ještě kromě Vítkovic zmínil i Ottawu a Dinamo Riga. To byly kluby, kde to bylo jak po hokejové, tak i celkově po stránce fanoušků a všeho kolem moc fajn.
Odchytal jste nespočet utkání. Máte v paměti zákrok, který by byl ten nejdůležitější ze všech?
Abych pravdu řekl, tak to takhle nemám, že bych měl nejdůležitější zákrok. Spíš vzpomínám na úspěchy, co se udělaly v rámci celého mužstva.
A co sezóna, ve které jste získal ocenění za průměrně nejméně obdržených branek za zápas a následně i místo v All Stars teamu?
V AHL jsem prožil výbornou sezónu. Stejně tak dobrá byla i sezóna ve Vítkovicích, kdy jsme hráli finále se Vsetínem. Mám sice i zlato z MS, což je samozřejmě pěkné, ale na něm jsem se moc nepodílel. (MS Norsko 1999 – pozn. red.) Spíše si vážím právě toho stříbra v extralize, které jsem si vychytal.
Počínaje kategorií žáků máte na kontě celkem devětadvacet sezón, což je trenérů a trenérů, pod kterými jste „sloužil.“ Který Vás nejvíce ovlivnil?
V tomhle to mám jednoznačné, u mě to byl trenér Duhan. Trénoval tady v Porubě, tehdy to byly ještě Hutní montáže a byl to právě on, který ve mně vzbudil zájem o sport. Zkoušel jsem hrát ještě i fotbal. Jeho syn hrál za Baník a pan trenér viděl ve mně potenciál i tímhle směrem, takže jsem i já hrál fotbal za VOKD Poruba. Hodně mě podporoval, povzbuzoval ve mně ctižádost a zápal pro hru, nadšení a touhu dělat sport. A to je hodně důležité v dětech podporovat. Pan Duhan to moc dobře uměl. Pořád se vídáme a je neuvěřitelné, že to v něm pořád je. Ať se bavíme o čemkoliv, zápal a nadšení neztratil.
Gólmani jsou specifická hráčská kategorie. Dva tři v týmu se musejí dělit o jediné místo mezi třemi tyčemi. S kterým kolegou gólmanem se vám dobře spolupracovalo, sedli jste si hokejově i lidsky?
Moc rád vzpomínám na Jirku Trvaje. To byla moc fajn spolupráce a kamarádíme spolu doposud.
A kdybyste měl zmínit někoho ze zahraničních angažmá...
Tam to je už víc profesionální. Každý si hraje tzv. na svém písečku. Navíc jste cizí a pro Kanaďana žádný kamarád, ale konkurence. Kdežto tady u nás jsou vazby, vztahy bližší než za mořem.
Měl jste v plánu po ukončení hráčské kapitoly života stát se trenérem?
Člověk, když hraje, tak nad tím tolik nepřemýšlí. Když přišly trable se zdravím, tak to bylo u mě rozhodování narychlo. Hrál jsem hokej, takže bylo logické zůstat touto formou u hokeje. Vítkovice mi nabídly možnost trénovat brankáře a postupem času jsem rád, že jsem se takto rozhodl.
Že existují trenéři brankářů, jste zjistil až při prvním angažmá za mořem. Čerpáte teď, když jste sám trenérem, z prožitých zkušeností?
Trenéry brankářů, jako profíky, jsem opravdu zažil poprvé až v Ottawě ve dvaceti šesti letech. Samozřejmě, že člověk čerpá, ale hokej se neuvěřitelně posunul za těch zhruba patnáct let (2001 vstup do týmu Ottawa Senators – pozn.red.). Teď gólmani chytají úplně jinak. Styl se hodně změnil, vše, co dělával tehdy gólman v brankovišti, tak s tím by si současní brankáři nevystačili.
Nepletu-li se, začínáte již šestou sezónu v pozici trenéra. Našel jste již svůj trenérský styl?
Tak určitě. Člověk se pořád učí. Když do toho vleze od začátku, tak si to třídí a taky jde ale o to, s kým trénuji. Mám na starosti všechny kategorie od malých dětí po muže. U dětí je to většinou formou hry, je třeba v nich vzbuzovat právě to nadšení. Nejde o to, že jim něco hned nejde, ale že je to baví. Důležité je vědět, že děti neumí zůstat v koncentraci celý hodinový trénink. Netlačit, jak se říká, na pilu.
U dětí je hezké sledovat, jak hokejově rostou...
Budu-li mluvit na rovinu, je pokrok u dětí vidět nejvíce. U kategorií dorostu, juniorů nebo mužů se už pracuje na detailech. Kdežto u dětí je krásně vidět, co se právě naučily, a je úžasné sledovat, jak jim to dělá radost.
Docela brzy v začátcích trenérské činnosti jste se stal i reprezentačním koučem...
Začínal jsem u mládežnických kategorií (2012/13 U16 a o rok později U17 – pozn.red.) a pak mne oslovil Svaz, abych trénoval mužskou reprezentaci. Respektive pan Lener a nabídku jsem rád přijal. Do té doby funkce „trenér brankářů“ u české reprezentace nebyla.
Upřímně, Svaz nemohl ani nikoho jiného oslovit! Vaši kolegové Hnilička či Čechmánek se do trénování nevrhli. Ani jiní bývalí gólmani se do trénování moc nehrnou...
Já si myslím, že se to teď začíná trošku zlepšovat. Je ale fakt, a asi neřeknu nic nového, ale v trénování gólmanů jsme celkově trochu zaspali dobu! Takoví Finové a Švédové je měli už dřív a nám brankářská práce už od dětí roky chyběla.
V Minsku na Mistrovství světa roku 2014 jste byl historicky prvním trenérem brankářů na české střídačce. Tenkrát jste se staral krom Kováře a Saláka i o formu Francouze. Jistě jste jej sledoval i na letošním MS. Jak moc se za ty dva roky výkonnostně posunul?
Samozřejmě, že ano. On podle mě chytal dobře už v té době, ale u gólmana to je všechno o hlavě. Po tom, co vyhrál s Litvínovem titul, si prošel sezónou, kdy to nešlo, měl zranění. No a na mistrovství stejně zachytal výborně. Člověk-gólman, k tomu musí tak nějak i dospět.
Třetím gólmanem byl letos Matěj Machovský. O něm, a ještě dalších jménech, jste se před dvěma lety v jednom rozhovoru zmínil, jako o gólmanské reprezentační naději. Potěšilo Vás, že jste se v jeho případě nemýlil?
Šikovných mladých kluků v bráně je víc. Ale konkrétně Matějovi pomohlo, že šel, tuším v šestnácti, do kanadské juniorky. Pak se vrátil a ještě více vyrostl v Plzni a má velké předpoklady stát se jednou top gólmanem. Všechno má ještě před sebou. A to neříkám proto, že je z Opavy (smích)
O sportovních úspěších jste v minulosti odpovídal celé řádce novinářů, přesto jednomu tématu se možná i vyhýbáte, usuzuji správně, že si své soukromí zřejmě hodně střežíte?
Ani ne, jen nevidím důvod o něm veřejně hovořit, když se nikdo neptá. Nejsem ten typ, který by o svém soukromí veřejně rád mluvil.
V OSTRAVAR ARÉNĚ jste se na bruslení hráčů s dětmi proháněl se svými dvěma dcerami. Rády sportují jako jejich táta?
Mám tři dcery, jednu z prvního manželství. A ano, sportují. Ta nejstarší vrcholově ne, ale sedmnáctiletá tančí latinsko-americké tance a nejmladší hraje florbal. Pro mě je důležité, že sportují pro radost a vůbec není důležité, jestli to bude do budoucna na profesionální úrovni.
Moc vám děkuji za příjemné povídání a za celou porubskou redakci přeji hodně zdraví a trenérských úspěchů.
