V Porubě mě to pohltilo, usmívá se František Výborný. Přišel kvůli dávnému slibu

V Porubě mě to pohltilo, usmívá se František Výborný. Přišel kvůli dávnému slibu

Soňa Molatová, 11.02.2020
František Výborný již v minulé sezóně zastával v klubu roli konzultanta. Letos po odvolání Miloše Holaně dokonce zaujal místo trenéra na střídačce. Sotva se na porubském zimáku stihl trochu zabydlet, už kolem kabiny mužstva krouží známé osobnosti. Jednou z nich byl v pondělí také Marian Jelínek. Jaký byl důvod jeho návštěvy? A co přimělo Františka Výborného k tomu, aby přijal místo kouče porubského A týmu? To vše prozradil v rozhovoru pro porubský web.

Jak jste spokojen s pondělním tréninkem? Tým trénoval nejen dopoledne, ale také odpoledne…
Měli jsme dvě fáze. Ráno jsme chtěli nějakým způsobem procvičit, nebo oživit to, co jsme dělali minulý týden. Kluci teď měli dva dny volno, na můj vkus byli na tréninku lehce nezapracovaní, nelétalo to, ale pak se do toho dostali. Zkoušeli jsme nějaké nové varianty herního systému. Na poprvé to nebylo to pravé, takže zvažuji, jestli do změn, nebo jestli zůstaneme při starém, abych jim nemátl hlavu.

Teď odpoledne jsme měli společný oběd v kabině. Byl tady můj bývalý kolega Marian Jelínek, který měl takové motivační povídání. Byl jsem velmi rád, že si na nás udělal čas. Vím, jak moc je jeho program nabitý. Přijel za námi do Ostravy a věnoval se nám jeden den. Vím, že jeho slova mají hlavu a patu, chtěl jsem, aby jej kluci slyšeli. Marian se těmto věcem věnuje již řadu led. Věnoval se Jaromíru Jágrovi, dnes pracuje třeba i s tenisty nebo fotbalisty na nejvyšší úrovni.

Samozřejmě, někteří si z toho setkání vezmou více, jiní méně. Myslím, že je to hlavně pro mladé hráče, starší to už možná někde slyšeli, nebo to slyšeli v jiné formě. Šlo ale především o mladší kluky, protože jsou věci, které by si podle mě měli uvědomit. Je to pro jejich růst důležité. Záleží teď už spíše na nich, jak moc to s hokejem myslí vážně. Podle mě je dobré si poslechnout nějaký návod, jak se v jejich letech orientovat ve chvíli, kdy proniknou do seniorského hokeje. Ne každému se podaří to slyšet na vlastní uši, natož s Marianem komunikovat a diskutovat.

Poté přišel na řadu odpolední trénink, který jsme využili k nácviku přesilových her.“

V souvislosti s růstem hráčů jste kdysi zmínil, že tvrdým drilem dokážeme z průměrného mladého hráče udělat velice šikovného…

„To je pravda, tím jsem tehdy nejspíše myslel Zdena Cháru. Když jsem jako mladý trenér začínal na Spartě, řekněme v roce 1995, přišel tam mladý Chára ze Slovenska a hrál za juniory. Jeho agent přišel s prosbou, zda bychom ho někdy nevzali na lavičku. Chtěl ho také trochu zviditelnit, aby bylo vidět, že je v A-týmu. Pro draft do NHL a podobně. Zdeno měl úžasnou postavu už tenkrát. Měl půlmetrové nohy. Nejen já, bylo nás tehdy víc, kdo jsme říkali: Tenhle? Ten se to asi nenaučí…

Ale byli i další hráči, například Karel Pilař, kterému jsem tyhle předpovědi brzdil. Když se mě ptali, zda z něj něco bude, říkal jsem, že nevím, protože u každého je to individuální. Někdo je super talent v mládí, ale v patnácti nebo sedmnácti letech o něm nikdo neví. A někdo vyskočí v pozdějším věku.

Každopádně, to, co od Zdena chtěli, on začal v Americe hrát a dnes to režíruje, je kapitán Bostonu. Myslím, že jsem tedy myslel asi patrně jej.“

Pokud bychom to ovšem vzali v měřítku Poruby, kde míváme v kádru hráče z druhé ligy… Myslíte si, že pokud se například průměrný druholigový hráč přesune do prvoligového týmu, kde bude velice důsledně trénovat mezi zdatnými hráči, může se z něj po čase stát plnohodnotný a nepříjemný článek i pro prvoligové celky?
„Myslím si, že ano, ale samozřejmě ne z každého. Musí sám chtít, ale také k tomu musí mít nějaké dispozice pro vnímání hry, taktiky a podobně. Těm klukům potom většinou vadí, že už je hra více svázaná právě s taktikou a oni se hůře orientují. Fyzicky na tom třeba mohou být dobře, ale nestíhají číst vývoj hry.

Někteří zase mohou mít slabinu v individuálních dovednostech, šikovnosti na hokejce, ve střelbě, v bruslení… Ale to vše se dá nadrilovat. Nicméně si myslím, že největší problém je to, aby měl hráč trochu té inteligence a dokázal se s těmito věcmi srovnat.“

Určitě jste se za svou kariéru i vy sám setkal s případy, kdy se hráči dokázali vyšvihnout napříč soutěžemi...
„Máte pravdu. Když jsem hrál v Dukle Jihlava, což byl jeden z nejlepších evropských týmů, chodili tam hodně hráči Havlíčkova Brodu. Například mí slavní předchůdci bratři Holíkové, Honza Suchý, Augusta… Brod byl pro ně líheň. Z mé generace tam přišel třeba Milan Chalupa, trojnásobný mistr světa. Jarda Benák, ten hrál druhou národní ligu, přišel do Dukly, přeskočil první ligu a šel rovnou do extraligy. Hrál jeden rok druhou národní, byl půl roku v Dukle Jihlava, jel na mistrovství světa a vyhrál tam titul mistra světa. Byl to ale kluk, který měl úžasný fyzický potenciál, také herně byl dobrý. Takže tyto věci jsou možné, ale asi se bavíme spíše o výjimkách. Je to individuální.“

Vraťme se ale zpátky k Porubě. Jak se stane, že se člověk s takovými zkušenostmi a úspěchy dá do spolupráce s nováčkem v první lize, který je od vás skoro na druhém konci republiky. Nejprve tedy v roli konzultanta…
„Je to celé na bázi dlouholetého kamarádství s manažerem Pavlem Hinnerem. V roce 2000 mí hráči na Spartě vyhráli titul mistra ligy a následující rok jsme byli druzí. Já už pak neměl smlouvu, klub mi ji neprodloužil a já hledal angažmá. Měl jsem dvě nabídky. Polský nároďák, nebo Havířov. Nabídky z Polska sice byly velice lukrativní, ale rozhodl jsem se pro Havířov s tím, že je to naše extraliga. Byl tam manažer právě Pavel Hinner. Měli jsme bezejmenný tým, každý mi říkal: Ty jsi blázen, kam jdeš?

Vypadalo to, že sezóna bude na odpis. Nebyly hokejky, izolace, výplaty, nic. Bylo to živoření. Ale ti kluci byli tak úžasní! Semkli se, byli to kluci z regionu. Udělali jsme fajn partu a hráli jsme o play-off, ale nedostali jsme se tam. Byla to každopádně sezóna, po které jsem smekal klobouk dolů. Vzpomínám na tuto dobu jako na jednu z nejhezčích, kterou jsem měl, navzdory postupům, titulům a podobně. Naše přátelství s Pavlem vzniklo právě v Havířově.

Ale s tou velezkušeností bych to nepřeháněl. Je to přece jen historie.“

Takže navzdory tomu, že jste se na střídačku znovu postavit nechtěl, přátelství s manažerem klubu vás přimělo uvažovat nad nabídkou návratu k trénování?
„Loni mě porubský klub oslovil, když tady měli končit Aleš Flašar s Tomášem Sršněm. Já jsem Pavlovi řekl, že už trénovat nechci. Povídal jsem mu: Já jsem v důchodovém věku, zatímco Aleš s Tomášem jsou v nejlepších letech. Vyhodit je s tím, že po nich nastoupím já, to nechci.

Bylo to takové sociální cítění, protože je znám oba jako hráče. Kdysi jsem stál na střídačce, zatímco Tomáš hrál za Vsetín a Flaška za Olomouc. Odmítl jsem. Ale nabídli mi, zda bych nedělal alespoň konzultanta. Občas tady přijet, podívat se na zápasy a podobně. To jsem tedy přijal. Letos to už ale nebylo tak aktuální. Zpočátku jsem tady chvíli jezdil, pak už ne a nějakým způsobem to vyšumělo.

Pavel mi tenkrát řekl: Kdyby náhodou došlo k výměně trenérů… Říkal jsem mu, že k tomu nedojde, protože Miloš je výborný trenér. Když předtím Poruba neměla trenéra, já sám jsem mu navrhl, ať zkusí oslovit Miloše Holaně. Pravil jsem: Je to kluk odtud a výborný trenér. Vzali ho tedy a měl dlouhodobou smlouvu. Pavlovi jsem ale řekl, ať hlavně nedochází k jeho výměně. Já už opravdu trénovat nechci. Přesto se to stalo. Já předtím Pavlu Hinnerovi slíbil, že kdyby k nějakému odvolání došlo k závěru sezóny, tak se v mých letech kousnu a dojedu ji. Takže jsem se tady objevil vlastně díky dávnému slibu. Jinak otevřeně říkám, že já už trénovat nechci.“

Jaké byly vaše prvotní pocity po příchodu na porubský zimák?
„Jsem zde velice krátce, přes týden. Když jsem tady přišel, cítil znova kabinu, smrad z riban, bruslí… Vy tam raději nechoďte (smích). Každopádně, musím říct, že mě to tady pohltilo.“

Kormidlo porubské lodi jste přebral po vlně nepříznivých výsledků….
„Máme před sebou deset zápasů, kluci měli úžasný začátek a potom to šlo trochu dolů. Soupeři nejsou tak slabí, takže leckdo si možná myslel, že Poruba teď bude hrát s Budějovicemi o postup do extraligy, ale to je samozřejmě trochu nadsazené.

Zpočátku tady byl Vláďa Svačina, dával góly, vycházeli jim přesilovky… No a potom se přestalo dařit. Ale podívejme se na ty soupeře. Celá osmička je skvělá. Je velice těžké s nimi držet krok. Ale myslím, že Poruba má poměrně dobré hráče. Půjdeme teď do každého zápasu s tím, že se budeme rvát a budeme bojovat. Nebudeme si říkat, že dneska musíme vyhrát. Ale budeme dělat všechno pro to, abychom si po zápase mohli říct, že jsme udělali maximum. A jestli soupeř bude o tolik lepší, tak bohužel.

Tým se díky hezkému začátku sezóny dostal do první osmičky, což přineslo pozitiva, ale také negativa...

Zaplať pánbůh, že vyšla ta osmička. Mohly přijít třeba ještě tři čtyři zápasy, které by se nepovedly, a nakonec by tým z oné osmičky vypadl. Myslím, že je velký posun jeden rok postoupit, druhý rok mít za cíl minimálně osmičku a tu splnit. Bohudík, ale kdo ví, možná také bohužel. Jestli se tím třeba kluci uspokojili, já nevím.
Nejezdil jsem tady a ani bych z toho nepoznal, co se v kabině děje. Je těch výsledků škoda, ale uvidíme, zda se nám za těch deset zápasů z té letargie nebo zpod deky podaří dostat… Spoustu zápasů Poruba prohrála jen o gól. Jsou to vyrovnané zápasy, kdy se některé věci neodrazí k vám, ale k soupeři. Je to taky trochu o tom štěstíčku, jít mu naproti. Musíte si ho vybojovat.

Ať je to jak je to, stále je tady předkolo. Taková ta berlička, která je jistá. V ní se rozhodne, jestli sezóna bude pouze v uvozovkách splněním cíle, nebo pokud by se podařilo jít ještě výš. Na mančafty, je tam velká bodová ztráta, takže to není jednoduché. Předkolo je nyní takové nejreálnější.

Ani předkolo by ale Porubě nejspíš nepřineslo snadného soupeře...
Kdyby se vydařilo udolat zespoda, kde jsou standardní mužstva playoff… Ať je to Dukla Jihlava, kde byla před chvílí ještě extraliga, nebo Frýdek-Místek, který se posiluje hráči z Třince, Třebíč… Když jsem trénoval v Boleslavi, tak jsme s nimi vždy hráli čtvrtfinále nebo semifinále o vítěze. Také tam byli excelentní hráči. Spousta jim sice odešla do Brna, ale stále svou kvalitu mají. Takže kdyby někdo krčil rameny nad tím, že teda teď vyhrajeme předkolo, ono to tak není. Je to na tři vítězné zápasy.“

„Zázemí v Porubě? Na extraligové úrovni...“

Chybí vám momentálně v mužstvu nějaký typ hráče?
„Každý trenér je jiný, stejně jako každý hráč je jiný. Samozřejmě, že každý kouč by chtěl ty nejlepší hráče. Takže je to potom stylem: Tenhle mi chybí. A ještě tenhle mi chybí. A gólmana. No a dva beky! Nestačí jeden? Jenže kdyby byli dva… No, ale ony nejsou peníze. Prostě taková klasika. Ale kdo mi chybí? Chybí mi tady takový střelec, který je trochu ‚odskočený‘…“

Někdo na způsob Vladimíra Svačiny?
„Ano, někdo, jako byl on. Potom se to čekalo od Romana Szturce, který to bohužel nenaplnil. Někdo takový mi v týmu schází. Kluci opravdu bojovali v každém zápase, ale pořád jim to tam prostě nepadlo. Snažím se jim vštípit větší tah do gólu, větší odvahu, větší urputnost v osobních soubojích. Tam to někdy bolí. A ono se jim tam nechce. Vidím to na tréninku. Berou to okolo. V pondělí jim to právě říkal i Marian. Nemluvili jsme spolu sice o tom, co jim bude říkat, ale řekl jim naprosto stejné věci jako já.

Tenhle přístup bych chtěl trochu změnit.“

Jak jste spokojený se zázemím, které tady má tým k dispozici?
„Úžasné! Já už tady byl, když jsem trénoval v Litvínově, tak jsme hráli s Vítkovicemi, které zde byly přesunuty. Pavel už pro RT TORAX začal pracovat, prováděl mě stadionem a bylo to fajn. Líbilo se mi tady a chválil jsem ty podmínky, ale to jsem ještě nebyl v kabině. Až teď jsem viděl to zázemí. A takové jsme třeba v Mladé Boleslavi neměli. Snaží se, ale nejde to tam. Takže ta vybavenost, ať už posilovna nebo třeba rehabilitace, tam nejde udělat, nejsou prostory. Kluci to mají moc fajn, ale také by mě zajímalo, jestli si toho váží. Je to opravdu ligové zázemí.“

Jak moc je očima trenéra rozdíl v trénincích a hře v první lize a v extralize?
„Je to o taktice a inteligenci hráčů. Tam je největší lámání chleba. Kolikrát je to v první lize úpornější a více se bruslí. Když tady přijde hráč končící v extralize, který už se pomalu loučí s kariérou, měl by si chtít zahrát pro radost a nevzdávat to. Jenže většina hráčů přijde a berou to tak, že tady jdou dohrát. A pro klub není žádný přínos. Takže potom tento typ hráčů dorazí, zahraje si, nebo s vámi odehraje přípravné utkání a on začne: ty vole, ti bruslí! Ano, hokejisté tady bruslí rychleji než hráči v extralize. Protože tam je to svázané taktikou, ale tady se lítá. Tohle se více podobá juniorskému hokeji. A mladí by tady právě měli dostávat větší šanci, což ale není úplně všude. Co jsem ale viděl teď některá mužstva, třeba Havířov, mají v týmu mladých kluků dost.

Potom máte tady také extraligu. Nechci vzpomínat, ale potom, když je člověk starší, tak si uvědomí, koho trénoval a podobně. Já trénoval olympijské vítěze, mistry světa, držitele Stanley cupu a podobně, ale nad tím prostě nepřemýšlíte, když v tom jste. Tihle hráči jsou normální, většina z nich. Nejsou to žádní namachrovanci, naopak. Jsou to kluci, kteří mi vždy pomohli v tom, že šli příkladem v týmu a makali víc. Potom jsem těm mladým, nebo alespoň o něco mladším, říkal: Ale ty by ses ještě mohl dostat do KHL! Takhle to bylo třeba v Budějovicích s Gulašem. Říkal jsem mu: Vždyť ty máš střelu. Nedělej tohle, začni dělat tohle. A udělej pro to víc. On mi to vždycky odkýval, že mám pravdu a já si pak říkal: hm, takže zase prd. No a vidíte, kde je dnes. To vám potom udělá radost.

Každopádně, vrátím se ještě k tomu, že tenhle typ hráčů právě vždycky uměl pomoc. Takže mě potom někdy štve, že extraligový hráč, který tam odehraje x sezón, a je úplně jedno, že nebyl na první lajnu, ale hrál tam… Měl by být trochu přínos a příklad. A já nemám rád, když ti kluci přijdou, stáhnou se do sebe, je jim všechno jedno. Nechají ty mladé růst a konec.

Třeba za nás, my jsme v Československu měli přetlak hráčů. Bylo deset mužstev extraligy a hráčů spousty. Druhá liga byla stejně dobrá jako extraliga. Jednoduše jste si mohla vzít hráče z nižší ligy a on hned mohl hrát. Tohle mi tady trochu chybí. Tohle chybí také trenérům národního mužstva, přesto, že teď vyhrávají. Ale jsou to kluci z KHL.

Za nás bylo krédo to, abychom hráli ligu a dostali se do reprezentace. Když jste na hrudi měla lva, rozkvetla jste a bylo to pro vás něco úžasného! Ale i generace, která dokázala urvat Nagano, zlaté hattricky a podobně, kluci Kaberlovi, Stanley cupy a podobně… To prostě byli kluci, kteří byli vychováváni za totality a pro ně nic jiného nebylo.

Dnes se sice na mladé nadává, ale oni jsou takto vychováváni. Oni mají pokud možno všechno. Tím myslím techniku a vymoženosti této doby. A samozřejmě pohodlí. Dřív kluci museli na zimák dojet tramvají nebo tam dojít pěšky, dneska je přivezou v Meďáku, byť samozřejmě nechci říkat, že všechny. A když ne, tak aspoň je tam přivezou. Maminka jim vezme ten bágl, který je dnes na kolečkách, my jsme si to dřív museli odtahat sami. Dnes jim to maminka odnese. A tohle také dost vychovává hráče.“

Takže přístup rodičů se podle vás potom na hráčích umí také dost podepsat…
„Určitě. Každý teď sice kritizuje jak jsme na tom špatně, každý je chytrý, ale proč? Nikdo neřekne, kde je ten problém. Já si nemyslím, že by se tady nerodili hráči. Oni tady jsou, ale špatně se s nimi pracuje. Tady to musí začít a rodiče musí začít také nějaká pravidla ctít. A bohužel se někdy stává, že ani oni to nectí, což je potom těžké i pro trenéry. Zvednete na kluka hlas, nedej bože byste ho plácla po zadku, což nás tedy doma dřív řezali a táta ještě byl rád a říkal: Ještě jsi mu měl přidat! Dnes už bohužel na vás spíše pošlou právníka.

Je to složité, já jsem šťastný, že je mi tolik, kolik mi je. Ale kdyby byl člověk mladý a bavilo by ho to, tak byste v tom musela žít a nějakým způsobem se realizovat. Byl to celý můj život a hodně mě to bavilo. I teď, když přijdu, tak mezi těmi kluky pookřeji. Ten drajv, který člověk měl před dvaceti lety už nemá, ale pořád mě to baví.“

„Uzavřené extraligy? Je spravedlivé, aby se o něco hrálo...“

Zmínil jste, že kdysi bývalo v extralize pouze deset mužstev. Hodně se teď řeší, zda nejvyšší soutěž uzavřít, nebo ne. Jaký je Váš názor? Jaromír Jágr by ji raději uzavřel, Milan Gulaš zase ne, Ondřej Pavelec říkal, že pokud dojde k uzavření, nikdo už ho na hokej nedostane…
„To se mu nedivím (smích). Někdy to takhle je. Člověk to říká podle situace. Už se tohle téma párkrát otevíralo. Když jsem byl v týmu, který byl namočený v sestupu, tak jsem si říkal: No, kdyby tak tu ligu zavřeli... Ale bývalo to o penězích. Kdo je měl, tak ať si ligu koupí.

Myslím si, že je spravedlivé, aby se o něco hrálo, takže také, aby tam byl sestup. Za nás se to takto hrálo. Přímý sestup i přímý postup.

Na druhou stranu, jak jste zmínila… Pokud je nějaký tým namočený v sestupu, tak se vůbec nedivím, že je pro, aby se liga uzavřela. Jsou v tom spousty peněz. Je pravda, že by si asi ulevily kluby tím, že by se platy nehnaly do takových výšek, ale kde by v sobě hráči vzali ten hlad? Ti, kteří to chtějí vyhrát, tak by byli čtyři, ale zbytek by to asi neřešil s uvědoměním, že o nic nejde a příští rok hrají znovu. Ale myslím si, že pro diváky je to zajímavé.“

Vrátím se ještě k vám. Jak reagovala vaše rodina na to, že se jim odstěhujete do Ostravy? Je to poměrně odstrčené město, oproti ostatním místům, kde jste působil.
„Jezdil jsem Pendolinem, se kterým je cestování fajn! Nadchlo mě to. Teď ale jezdím autem, protože večer moc ideální spoje nejezdí.“

Takže často dojíždíte?
„Jednou za týden například, na den. Každopádně, jak reagovala rodina… já mám pět vnoučat.

Můj syn hrál hokej, zeťák byl také hokejista, takže jsme byli různě po světě rozložení. A ty děti nám utíkaly. Vždy takhle přiletěly po roce, odněkud z Ameriky nebo ze Švédska. Byly narozeniny, svátky, nebo prázdniny, které utekly a už zase jeli pryč. Vždy jsme si říkali, že až budu v důchodu, tak to bude paráda a budeme si je k sobě brát. Teď jsou doma, všichni něco dělají, takže spíše jezdíte za nimi a je to takové brutotempo. Určitě se to vylepšilo, když je člověk doma. Je trochu víc času. Jak jsem ale řekl, je to tady na krátkou dobu, to se dá vydržet. Byl to skutečně slib panu Hinnerovi, jinak bych do toho nešel. Měl jsem sice nabídky, zrovna i s Marianem Jelínkem jsme měli nabídky z extraligy, ale nešli jsme do toho. Myslím, že kdyby tady nebyl pan Hinner, tak bych do toho asi nešel.“

Bavili jsme se o Ostravě, jak se vám konkrétně toto město líbí?
„Já jsem tady jezdil jako hráč, to jsme hráli ještě ligu na zimáku Josefa Kotase. Bydleli jsme vždy v Imperialu. To byla ještě Ostrava opravdu černá. Šli jsme z hotelu těmi ulicemi, malí cikáni běhali v listopadu bosí na ulici, hráli fotbal, my šli podchodem, došli jsme na Kotase, tam už paní uklizečky mydlily ty černé podlahy, vonělo to uhlím. To k tomu patřilo. Mantinel o dost menší, lidi vás tahali za dres...“

Kontaktují vás bývalí spoluhráči a známí, kteří z Ostravy pochází?
„Mám tady hodně kamarádů. S tím, jak jsem byl v Dukle Jihlava, kde jsem byl 13 let, tam chodili hráči počínaje Frantou Černíkem a Jardou Lyčkou. Pak jsme hráli za béčko do 23 let, jezdili jsme po celém světě, taky do Ameriky, což bylo v těch letech opravdu něco. Vždy jsme tam byli tři neděle a třeba pět šest Ostraváků tam s námi bylo. Teď jsem tady a ti staří kamarádi se mi ozývají. Vždy mi volá nějaké číslo, kouknu na mobil a říkám si: No, tak tohle neberu. A potom mi přijde zpráva: Františku, to jsem já! Dáme kafe?

Takže já můžu chodit od rána do večera po kávičkách, co tady mám známých. Tohle je tu příjemné. To víte, jsme dědkové, vždy zavzpomínáme na něco, co bylo fajn a už je to pryč.

Řekl bych, že nemám problém vyjít s kýmkoliv. Když se mezi těmi spoluhráči a hokejisty, které jsem trénoval, najdou ti, kteří za mnou přijdou, je to pro mě moc příjemné a těší mě, že si neřeknou: Hele, to je ten debil, co na mě řval (smích).“

Foto: Lukáš Kaboň.