Porubská šéfredaktorka Gabriela Juříková: Blíže k hokeji jsem se dostala díky synovi

Porubská šéfredaktorka Gabriela Juříková: Blíže k hokeji jsem se dostala díky synovi

David Kubatík, 31.03.2020
P o r u b a - Již přes deset let je členkou redakce hokejového klubu HC RT TORAX Poruba, z toho posledních pět let zastává funkci šéfredaktorky. Kdykoli se hraje, nesmí na porubském zimáku chybět. A je jedno, zdali se jedná o prvoligový A – tým nebo jakýkoli z mládežnických oddílů. Řeč je o Gabriele Juříkové, o níž se dá bez nadsázky říci, že bez ní by porubská hokejová redakce nebyla ani zdaleka tak dobře fungující organizací, jakou dnes bezpochyby je.

Vzpomenete si, v jakém období života Vás hokej začal doopravdy bavit?

To je opravdu těžké nějak specifikovat. Když zapátrám v paměti, tak už jako malá holka jsem jej s tátou sledovala v televizi. Samozřejmě hlavně mistrovství světa. Takže v útlém dětství se nějakým způsobem vytvořila vazba. Nikdy jsem ho ale nehrála, ani nechodila na žádné zápasy. To až v dospělosti a právě na zápasy Poruby.

Kdy a proč jste se rozhodla, že byste se chtěla zapojit do redakční práce pro porubský tým?

Blíže k hokeji jsem se dostala díky synovi, který jej chtěl hrát a od sedmi let byl hráčem Poruby. Když byl syn v deváté třídě (sezóna 2008/2009) objevila se na webu výzva pro rozšíření členů redakce. Přihlásila jsem se a po prověření mých psacích jazykových schopností (gramatika) to se mnou šéfredaktor zkusil (úsměv).

Měla jste hned od začátku jasno, že chcete psát právě pro Porubu? Měla jste v záloze ještě nějaký jiný tým?

Nikdy jsem neměla plán nebo sen psát hokejové reportáže. Ale díky synovi jsem se pohybovala v porubském hokejovém prostředí, a když přišla možnost, šance, tak jsem se ji chopila.

V čem jste se během své redakční praxe nejvíce zlepšila?

Tady se musím zamyslet…. v psaném slově asi ve správné volbě slov a umění vyjádřit se stručně a hlavně rychle. Protože leckdy jde o včasné publikování informací fanouškům. A v zákulisním fungování, tak tam rozhodně v komunikaci s neznámými lidmi (rozhovory s hráči/trenéry), resp. V improvizaci. Odbourání ostychu no a taky mám rozhodně rychlejší reakce na nečekané zvraty při interview.

Kdy jste se dostala na pozici šéfredaktorky?

V roce 2015 se kluci (Adam už v Praze píšící pro hokej.cz a Lukáš – tehdejší šéfredaktor) dohodli, že pro komunikaci mezi eSports.cz a vedením klubu jsem vhodný subjekt (smích). Teď vážně. Děti mi odrostly, takže jsem měla a mám víc času a naopak Lukáš rodinu založil a spolu s prací by už neměl prostor mít na bedrech i funkci šéfredaktora.

Kromě redakce máte samozřejmě i své civilní zaměstnání. Jak těžké je to s ním skloubit?

Když jsem začínala, bylo to hodně těžké, protože kromě práce tu byla i starost o rodinu. Pak se to ještě zkomplikovalo manželovou nemocí. V současné době, kdy je „novinářská“ práce mým koníčkem a hokejový klub HC RT TORAX Poruba mou srdcovkou, zjišťuji, že se snažím práci, pokud to je jen trochu možné, uzpůsobovat hokejovým povinnostem.

Měla jste někdy chuť se na to prostě vykašlat a v redakci skončit? Případně proč?

Byla jedna sezóna, kdy už jsem měla sto chutí toho nechat! Ale která, tak to už nevím. Nikdy člověka nezlomí jedna jediná věc, vždy to je souhrn několika okolností. V redakci se věnuji hlavně a převážně mládeži, kde je zpětná vazba velmi úzká, takže projevovaná radost kluků a potažmo i rodičů, že je o nich psáno na webu, mi nikdy nedovolila s psaním praštit. Získávala jsem od nich energii, která mě držela v chodu.

Vzpomenete si na svůj nejhezčí a také nejhorší hokejový zážitek? Může, ale i klidně nemusí souviset s porubským hokejem.

Nejhezčí a nejhorší zážitek? Z klubového pohledu jsem zažila vesměs hezké časy. U mládeže je zajímavé sledovat růst některých hráčů. A to nejen domácích. Být u toho, jak vyrůstá nejlepší střelec NHL letošní sezóny, je vážně fajn pocit. A z opačné strany nejhorší zážitek byl zánik A - týmu v roce 2009 a pak letošní ukončení sezóny kvůli koronaviru.

Díky redakční práci jsem se dostala i k dobrovolnictví ve sportu, takže jsem měla možnost být u báječných akcí, jako bylo mistrovství světa v hokeji 2015 a také v para hokeji, které se nakonec stalo tím nejúžasnějším, jaké jsem kdy v životě zažila.

Ve Vaší odpovědi byla už lehce předznamenána má poslední otázka. Chtěl jsem se totiž zeptat, co říkáte na letošní brzké ukončení soutěže. Myslíte, že to bylo ze strany Svazu správné rozhodnutí?

Hokejová veřejnost i my novináři jsme byli rozhořčeni, ale s odstupem času musím uznat, že to bylo správné rozhodnutí. Nebýt těchto radikálních opatření, byli bychom na tom teď stejně, ne-li hůř, jako Itálie, Španělsko, Německo a další země, které se zavedením preventivních kroků otálely.